Bohové Arés, Mars, Tyr a další
Lidé zabývající se historií se průběžně setkávají s dřívějšími výklady historiků a archeologů v tištěných knihách a občasnících. Nevím, jak je to u ostatních, ale často mne napadne, co si vlastně takoví autoři myslí o svých myšlenkách uvedených třeba před 10–20 roky? Zastávají je stále, nebo pod vlivem přibývajících poznatků by již napsali něco jiného? Jak by se člověk o tom mohl něco věrohodně dozvědět? Výhodným a jednoduchým řešením dneška je provozování vlastních webových stránek a jejich postupné doplňování. Já takové stránky mám, a proto mohu napravit jeden svůj dřívější omyl. Budiž pochválen internet!
Omylu jsem se v knize Bylo to jinak (2008) dopustil u přiřazení germánského Tyra k jarní rovnodennosti, k čemuž se mělo dospět vývojem. K tomuto bodu vzestupu dráhy slunečního kotouče jsem rovněž přiřadil bohy Krona (Kronos) a Saturna (Saturnus) s tím, že jejich význam se posunul do pojmu jeden solární rok. Tak byla zdánlivě vyřešena potíž s tím, že se oba božské principy objevují v názvech dnů v týdnu podle viditelných pohyblivých nebeských těles. Důsledkem bylo označení pojmenování Týra v Lučanské válce za omyl. To je poučné, omylů se někdy spíše dopouští novodobý vykladač teorií, nežli zapisovatel mýtu. Jméno germánského Tyra souvisí etymologicky s naším taje (sníh), duje (vlahý vánek) a praevropským názvem řeky Dyje (něm. Thaya), jejíž tok směřuje od bodu rovnodenností na západním obzoru. Z toho důvodu je i uplatnění slovního kořene Ty-(r) ve slovech taje a duje.
Rozpačitě jsem se také vyrovnával s Tyrovou jednorukostí. V knize Bylo to jinak (2008) jsem uvedl, že u boha Tyra a římského heroje Mucia Scaevoly je jednorukost dokladem, že zastupují princip jarní rovnodennosti, když jim zůstala levá ruka a po jarní rovnodennosti se východy Slunce posouvají doleva. Zároveň jsem uvedl, že u keltských jednorukých herojů Nuady a Lugaida by se mělo jednat o podzimní rovnodennost. Nyní je to již vše zcela jasné. Při pohledu na východ Slunce se nám zjevuje heroj tak, že je čelem k nám. Takže z našeho pohledu o svoji levou ruku přijde „spálením“ v bodě východu Slunce za letního slunovratu, což je převedeno na mýtický boj, a pak začne ustupovat zpět až do bodu zimního slunovratu. Tam teprve dostane náhradní ze stříbra nebo zlata a může zase bojovat, tedy postupovat na východním obzoru opět do leva. Všichni jednorucí bohové a herojové mají zůstavší levou ruku, takže jsou zbožněním a zosobněním principu slunečního času během jednoho roku. Zajímavé je, že máme poměrně hodně levorukých herojů ve slovesné tvorbě, ale z vyobrazení známe s jednou rukou jen egyptského boha Mina, navíc někdy pravorukého a jindy levorukého. Je to zřejmě dáno tím, že ztráta ruky je převážně epickým obohacením v mýtech a levorukost byla ve skutečnosti vyjadřována převážně jinak.
Náš hrdina Týr v Lučanské válce se převléká do Neklanovy zbroje stejně, jako Patroklos do zbroje Achillovy a David do zbroje Saulovy. Jedná se o lest, kterou si chce heroj prodloužit přidělený čas. Jenže je v tom zásadní rozdíl, nejedná se o mýtus v rámci jednoho roku, ale o závěr osmiletého Venušina cyklu. Čas převlékajících se herojů je počítán po 30denních měsících, takže po osmi kalendářních rocích v délce 360 dnů (celkem 2880 dnů) jim chybí 40 dnů do konce Venušina cyklu. Čas herojů jako je Achilles je počítán podle původních 20denních měsíců, takže jim ještě zbývají jejich dva měsíce do konce cyklu, což jim umožňuje žít déle. Herojovi typu Patroklos ve 40denním úseku uplyne jeho 30 dnů, takže musí 10 dnů před koncem cyklu zemřít a jeho převlečení do Achillovy zbroje je marnou snahou o přelstění času. V Mabinogi si Arawn s Pwyllem také vyměňují podobu, ale Pwyll v Arawnově podobě neumírá, naopak vítězí nad Havganem stejně, jako David nad Goliášem, který se před soubojem ze Saulovy zbroje vysvlékl.
Takže jednoruký Tyr je herojem, jehož čas je počítán podle zaokrohlené délky lunace, tedy po 30denních měsících v rámci roku. Patroklos a náš Týr jsou titýž, ale umírající v závěru Venušina cyklu. David v mýtu vysvléknutý ze Saulovy zbroje je herojem s 209denním měsícem, a proto přežívá a vítězí nad Goliášem. Stejně tak i Pwull vítězící nad Havganem.
Podle těchto poznatků je nyní také možné s větší jistotou přiřazovat dosud nejasné bohy k jarní rovnodennosti, vládnoucími během letní poloviny roku. Ti totiž drží ve své pravé ruce, z pohledu diváka na levé straně, řezací nebo sekací nástroj. Příkladem je římský bůh Silvanus, v galořímské obdobě Silvano. Drží v pravé ruce sekací/řezací nástroj a je doprovázen psem, zoomorfikací letní poloviny roku. Pouze sumerský Utu (akkadský Šamaš) drží pilu obvykle v levé ruce.
Velká část mýtů a pohádek je založena právě na soupeření rovnodennostních herojů o střídání ve vládě a zároveň o Dívku novolunního Měsíce. Jedná se o astronomický princip, kdy v letní polovině roku putuje Slunce na obloze po vyšší dráze a v témže období dosahuje nejvyšších výšek novolunní srpek Měsíce. Podle toho jsou partnery heroj objevující se po jarní rovnodennosti a Dívka novolunního srpku. V době nízkých drah Slunce po podzimní rovnodennosti vládne protikladný heroj a zároveň novolunní srpek Měsíce dosahuje nejnižších poloh. Dívka novolunního srpku tak během solárního roku střídá své mytologické rovnodennostní partnery. To se v mýtech a pohádkách projevuje různě. Nejčastěji je Dívka manželkou podzimního heroje, nebo jemu určena, avšak ve skutečnosti miluje mladšího a hezčího heroje jarní rovnodennosti. V pohádkách pro dospělé, tedy mýtech, je svému manželu často nevěrná.
Někdy se Novolunní bohyně ve svém letním období pokouší svést svého synovce, letního heroje, jehož čas je počítán podle 20denního měsíce. Je ale neúspěšná a předstírá z pomsty znásilnění. Jakkoli je uvedený princip jednoduchý, bývá v aktualizovaných mýtech poněkud zamotaný a není snadné se hned zorientovat. Například starořecká Afrodité je manželkou kováře Héfaista s 20denními měsíci, ale je milenkou Arése s 30denními měsíci. Z mladého cudného slunečního krasavce byl učiněn ošklivý a umouněný kovář, z boha kalendářního roku Arése se stal milenec.
Zajímavý je také vývoj zobrazování jednorožce. Na harappské pečeti s tzv. Proto-Šivou (viz článek o bohu Cernunnovi) je jako podzimní rovnodennost skutečný nosorožec a bůvol je zimním slunovratem. Na dalších pečetích se ale setkáváme s nereálným jednorožcem s rohem na čele a tělem bůvola. Zjevně došlo ke změně nazírání v teologii. V mezopotámském prostoru na pečetích a později i reliéfech vidíme totéž, pouze se nejedná o bůvola, ale mladého býka. Tímto jednorožcem je nové slunečné vegetační období objevující se za jarní rovnodennosti.
V evropských středověkých bestiářích je často uveden jednorožec v podobě bílého koně. Ke spojení koně s pohybem Slunce mohlo dojít jedině až v době bronzové a tento princip do jižních oblastí se starověkými kulturami nepronikl. Výjimkou je Indie v Árijském období a jeho původ je někde v pásmu severně od Kavkazu. Teprve v evropském středověku se objevuje jednorožec v podobě koně a není zřejmá spojitost se starověkými zobrazeními. Nejspíše se jedná o přenost povědomí o bájném Jednorožci z východního Středomoří během křížových výprav.
Na reliéfu ze S. Concordio vidíme vlevo výjimečného jednorožce, který má podle tlap a ocasu lví tělo a je u něj jakýsi rostlinný sedmiramenný svícen. Vyjadřuje sedm letních lunací, takže se vlastně díváme na východní obzor: kříž uprostřed je rovnodennostní osou, vlevo letní lví jednorožec a vpravo je tvor se zdůrazněnou srstí a zjevně sudokopytník. Je ale bez rohů/parohů nebo kančích klů, a nemá ani znak ztělesnění kalendářního roku počítaného podle měsíců, čili lunární srpek. nelze tady rozhodnout, jde-li o zimní polovinu roku nebo uvedený celý kalendářní rok.
Trochu zavádějící je láskyplné objetí bestiářového jednorožce se zlatovlasou pannou, někdy dokonce s Pannou Marií, jako by se jednalo Ježíše Krista. Vysvětlení nalezneme porovnáním s mýty. Ke zkrocení bujného až rozuřeného slunečného heroje často dochází ukázáním ženské nahoty a nabízením se nahých žen. Je to astronomický princip, v době kolem letního slunovratu se novolunní srpek Měsíce dostane do své nejvyšší polohy a zároveň dráhy Slunce začnou klesat. Mýtická novolunní Dívka se tak ukazuje „v celé své kráse“ a krotí heroje vyjadřujícího Slunce v jeho stoupání po obloze. Stejně krotí panna v bestiářích jednorožce svojí nahotou, ukázáním ňader, nebo alespoň cudnějším objímáním.
Jan Cinert
4. 2. 2014
(poslední úprava 13. 5. 2018)
