Rotunda sv. Víta – 100 roků poté: Nepostavil ji kníže Václav

Letos uplývá právě sto let od nalezení prvních zbytků rotundy sv. Víta pod Svatováclavskou kaplí katedrály na Pražském hradě. Kdyby tak jejich nálezce a tvůrce dostavby gotické katedrály Kamil Hilbert tušil, jaké polemiky se kolem rotundy budou odehrávat ještě po sto letech. Snad by přes svoji výjimečnou pečlivost byl ještě pečlivější v dokumentaci a zachování některých nalezených vrstev. Vždyť dnes dokonce i umístění betonového pilíře podpírajícího novodobou podlahu kaple a zakrývajícího jeden detail, vede k možnosti různých výkladů o stavebním vývoji rotundy.

Oproti Hilbertově (1934) střízlivé představě o původní rotundě se čtyřmi apsidami byly vytvořeny dvě základní alternativy. První je rekonstrukce J. Cibulky (1934) s vnitřním ochozem podle rotundy sv. Donáta v Zadaru a korunovační kaple P. Marie v Cáchách. Ta byla již od počátku vyloučena, protože nebyly nalezeny žádné stopy po patkách nebo základovém pasu sloupů podpírajících domnělý ochoz. Vykopávky z doby Velké Moravy, uskutečněné zejména po II. světové válce, navíc doložily, že rotunda, jako stavební typ, byla v Čechách převzata z Moravy. Úvahy o inspiraci uvedenými vzdálenými příklady jsou od té doby bezpředmětné. Jenže J. Cibulka svoji představu převedl do hezkých obrázků, které byly v literatuře dále nekriticky používány. Naposledy ještě k archeologickým poznatkům vlažným a výsledky forenzních výzkumů odmítajícím D. Třeštíkem (1997). S druhou základní variantou přišel J. Pošmourný (1971). Na jeho teorii o původní jednoapsidové rotundě s plochým stropem a pozdějšími přístavbami různých apsid navázali J. Frolík et al. (2000).

Dosavadní diskuze je poučná, podařilo se odstranit některé nepřijatelné předpoklady, ale k jednoznačnému vyřešení nedošlo. V roce 1997 byl pod vedením J. Frolíka učiněn revizní výzkum dochovaných reliktů, znovu vyhledána dokumentace z dob archeologických výzkumů K. Hilberta a toto publikováno v J. Frolík et al.: Castrum Pragense 3 (2000) - Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu. Výpověď archeologických pramenů. (dále CP 3). Tento významný a výborně udělaný počin je doplněn dokládáním pravdivosti teorie o postupném přístavování apsid k rotundě, právě podle nově zveřejněných dokumentů a revizního průzkumu reliktů. Po jedenácti letech jsme zase o trochu dále a nastal čas pro nové vyhodnocení podle všeho, co je dnes spojitelné se stavebním vývojem rotundy a s chronologickým zařazením jeho etap. Autoři CP 3 vyslovili naději, že i další badatelé budou ve svých pracích o rotundě skutečně vycházet z faktů uvedených v CP 3. Opravdu to nelze jinak, ale nelze to i bez konkrétní oponentury k tam dokládané teorii o přístavování apsid. Nemá význam nyní duplicitně uvádět všechny vynikající nové postřehy, byť si za ně autoři pochvalu zaslouží, stejně jako za podrobné zpracování celé záležitosti. Soustřeďme se pouze na to, co se jeví jako zcela nepřijatelné.

Harrisův diagram stratigrafického vývoje podle CP 3

Revizní výzkum bezpečně prokázal, že vnitřní prstenec zdiva jižní apsidy je starší nežli vnější. Vyhřezlá malta spár na vnitřním líci vnějšího prstence určuje, že vnitřní prstenec byl dodatečně obezděn prstencem vnějším (str. 150). Dále bylo s jistotou prokázáno následné nazdění základu tzv. oltáře 12 apoštolů na zbytek vnitřního prstence (str. 159). Tato stratigrafická posloupnost je zcela bez diskuze. Jiné je to na diagramu s kontextem „omítka“ vnitřního prstence, která je v diagramu zanesena jako vrstva následná po „oltáři 12 apoštolů“. To je chyba, protože jako vrstva nalezená v interieru jen na vnitřním prstenci má být vyjádřena jako následující po vnitřním prstenci. Chybí kontext „jizva v omítce u maltové podlahy“ dokládající existenci kamenné podlahy, stratigraficky mezi podlahou a omítkou. Přitom v textu je tato situace správně rozpoznána (str. 200). Maltová podlaha je dotažena ke stěně vnitřního prstence, tudíž má vazbu na „podloží“ a zároveň na „vnitřní prstenec“. Tento vztah na diagramu vyjádřen není.

Harrisův diagram přizpůsobený údajům z narativních pramenů dle CP 3

Z legendárního věcného údaje, kronikářem Kosmou opakovaného, o přenesení ostatků sv. Václava z Boleslavi do rotundy jeho následníkem Boleslavem I., bylo vytvořeno dodnes uplatňované dogma, že původním místem uložení ostatků je stávající hrob ve Svatováclavské kapli. Toto dogma bylo i zde převzato a „hrob sv. Václava“ byl zařazen jako následný již po „vnitřním prstenci“. To je ovšem zásadní metodická chyba. Chronologické zařazení hrobu sv. Václava může vyplynout jedině ze stratigrafie a věrohodných písemných údajů, nikoli z hagiografického předpokladu původně podle prvotní václavské legendy Gumpoldovy. Takový chybný postup pak nutně znamená následný pohyb autorů po stratigrafické šikmé ploše, po které sklouzli k vytvoření hypotézy o dodatečném razantním snížení terénu v apsidě a rotundě. Tou se pak vysvětluje zachování nezvyklé výšky zdiva vnitřního prstence v jehož horní úrovni se původní podlaha měla nacházet. To je však v rozporu s níže položeným rozhraním základového a nadzemního zdiva obou prstenců. Hypotetická odstraněná terénní vrstva s původní podlahou se v upraveném diagramu neobjevuje, neboť to ani nelze, když ji nedokládá žádný relikt. Zato zde máme vyjádřenu následnost níže položených „hrobů K1, K2“ po výše položeném „hrobu sv. Václava“. Tato stratigrafická přesmyčka je založena na zmíněném předpokladu snížení terénu o asi 0,5 m, díky kterému jsou pak hroby K1 a K2 založeny níže, nežli hrob sv. Václava. V textu se přiznává, že hroby K1 a K2 nelze jednoznačně přiřadit do některé následné etapy, ale jsou prý pozdější nežli hrob sv. Václava (str. 199).

Fragmenty maltové podlahy s oblázkovou mozaikou

K řešení otazníků kolem fragmentů přispělo znovunalezení náčrtku K. Hilberta s příčným řezem nad hrobem K1. V něm je větší kus s mozaikou zřetelně zakreslen jako druhá vrstva nad starší maltovou podlahou i s výškovými kótami. To je významná změna oproti dosud jedině publikovanému idealizovanému řezu K. Hilberta (1934), kde je tato maltová kra ve stejné úrovni a též součástí starší vrstvy (viz obr. výše). Rovný okraj fragmentu druhé podlahy pak nemůže být hranou hrobu K1, který se nachází pod první maltovou podlahou. Navíc není jisté, jestli se přesně nad hranou hrobové jámy nalézal. Přítomnost mozaiky tedy není sama o sobě označením hrobu K1, jak se o tom dříve také uvažovalo.

V rámci posunuté chronologie je v CP 3 předpokládáno, že maltová kra přiléhala svým rovným okrajem k prahu osazenému do vstupního otvoru v románské zdi, kterou byla jižní apsida dodatečně uzavřena (str. 201). To je vynucený odklon od dosud jedině smysluplného zdůvodnění této zdi a sice, že uzavírala apsidu v době výstavby románské baziliky po roce 1060, kdy byl zbytek rotundy zbořen (Hilbert 1934). Když se po zboření lodi rotundy její vnitřní plocha stala exteriérem a staveništěm, tak zde nemohla být vytvořena maltová podlaha s mozaikou. Takže to autorům nakonec vychází následovně. Po přístavbě nové jižní apsidy (vnější prstenec) byl z neznámého důvodu snížen terén o asi 0,5 m v apsidě a rotundě, kupodivu na úroveň rozhraní základového a nadzemního zdiva. Potom mělo dojít k pohřbům K1 a K2, následně k nevysvětlitelnému zazdění jižní apsidy s prahem dveřního vstupu a nakonec k položení maltové podlahy s mozaikou přiléhající k tomuto prahu. Takto by měla být rotunda dotvořena roku 1039 za biskupa Šebíře (str. 203). Je třeba ocenit, že nedošlo na zdůvodnění zazdění apsidy tím, že měl být oddělen hrob sv. Václava od jeho bratrovraha Boleslava, kterému má údajně patřit Bořivojův hrob K1. Jsou totiž i tací, kteří by to s klidem napsali. Nakonec autoři nutně dodávají, že „Žádné z navržených řešení není zcela prosto problémů a pravděpodobně již nebude možno dospět k jednoznačnému řešení, ...“ (str. 201). S tím kontrastují z této práce čerpající statě a publikace, které uvádějí výroky typu: „bylo prokázáno, že hroby K1 a K2 jsou mladší nežli hrob sv. Václava“ a „hrob K1 má patřit Boleslavovi I. a hrob K2 jeho manželce“.

V koncepci autorů není dostatečně zohledněn propad severního okraje fragmentu druhé vrstvy maltové podlahy s mozaikou. Ten dokládá, že druhá vrstva má vazbu na uskutečnění pohřbu K2, neboť sesedání tohoto hrobu způsobilo posun náspu mezi hroby do hrobu K2 a pokles severního okraje nalezené maltové kry. Potom by totiž měl hrob K2 patřit vládnoucímu knížeti zemřelému po roce 1039, kdy měla být podlaha s mozaikou vytvořena. Takový kníže, jehož hrob je zároveň neznámý, ale k dispozici není. Popsaná situace vylučuje, aby hrob K2 náležel manželce knížete Boleslava I. (hrob K1) zemřelého roku 972 podle variantní hypotézy autorů (str. 204), neboť hrob by nemohl sesedat ještě po roce 1039.

Dokládání dodatečného přistavění apsid

Uplatňované víře v pravdivost legendárního a Kosmou převzatého údaje o postavení rotundy sv. Václavem odporují dvě základní skutečnosti. První je přítomnost a malá velikost vnitřního prstence, protože obvykle průměr apsidy tehdy byl přibližně polovinou průměru lodi. Druhou je přítomnost lizén na vnějším prstenci apsidy, která řadí vznik apsidy do doby pozdější, nežli je období vlády knížete sv. Václava. Proto J. Pošmourný (1971) přišel s myšlenkou o dodatečných přístavbách apsid. Na něho navazuje J. Frolík et al. (2000), a tak součástí revizního výzkumu bylo i nalezení prvků, které by měly dokládat pravdivost této teorie.

V základu gotického oltáře se má nacházet zbytek zdiva lodi rotundy, které mělo v tomto místě probíhat před přistavěním vnitřního prstence (str. 155). Stratigraficky toto možné není, protože domnělý zbytek zdiva je v úrovni maltové podlahy. To znamená, že buď jej maltová podlaha respektuje a obojí existovalo současně, nebo základ oltáře podlahu narušuje a potom je pozdější. Maltová podlaha by přitom podle autorů měla vzniknout zároveň až s pozdějším oltářem postaveným vedle na odbouraném vnitřním prstenci. V té době byl tedy již popisovaný zbytek zdi nefunkční, ať už jeho funkce byla jakákoli, a není možné, aby byl respektován údajně nově vytvářenou maltovou podlahou a zůstal zachován. V místě přechodu domnělého zbytku do východního ramene vnitřního prstence je novodobý betonový pilíř, který znemožňuje posouzení návaznosti obou zdiv. Žádné viditelné stavební spáry dokládající jakýkoliv způsob dodatečného přizdění vnitřního prstence, tedy starší apsidy, k lodi rotundy v těchto situacích nejsou. Zmíněný zbytek zdiva musel být respektovanou součástí interieru apsidy. Je zároveň vyloučeno, aby se jednalo o nefunkční zbytek zbourané zdi původní lodi, nějakou náhodou zachovaný jen pod gotickým oltářem, když vyčnívá nad podlahu.

Se samotným takzvaným oltářem 12 apoštolů to podle koncepce autorů potom vychází takto. Po postavení první apsidy bylo přebytečné zdivo v místě jejího vítězného oblouku vybouráno, včetně základového zdiva dosahujícího hloubky asi 0,6 m od hypotetické vyšší podlahy. Pouze v místě gotického oltáře byla část zdiva ponechána a využita pro první oltář 12 apoštolů. Tento domnělý oltář tedy nebyl umístěn v hloubi apsidy na její ose, jak by se dalo čekat, ale tak, že zužoval vstup a omezoval pohled do apsidy. Následovalo zbourání menší apsidy, postavení větší a nazdění nového základu oltáře na zbytek menší apsidy. V době přesunů obrovského množství stavebních hmot během výstavby gotické katedrály byl po tři sta letech nalezen tento domnělý zbytek zdiva lodi v hloubce asi jeden metr od podlahy románské baziliky a využit pro základ gotického oltáře. To se jeví jako poměrně nepravděpodobné.

Dochovaný obvodový plášť základového zdiva vnějšího prstence na západní straně je viditelně přizděn k základovému zdivu lodi (str. 148). To samo ovšem neznamená, že i ostatní hmota zdi je také přizděna k lodi. U kostela Na baště (fáze II) je analogicky rovněž plášť základového zdiva apsidy přizděn k základu lodi. Tam se však o dodatečné přístavbě neuvažuje (J. Frolík et al. 2000). Nadzemní zdivo vnějšího prstence je již se zdivem provázáno a zřetelně navazuje řádkování shodně opracovaných kamenů (str. 148). Je to vysvětleno tak, že do zdiva lodi byl vybourán otvor větší nežli apsida, následně byla postavena apsida a zbytek otvoru v lodi byl zazděn shodně se zdivem apsidy (str. 196). Takto se ovšem nikdy nestavělo, nestaví a stavět nebude. Přístavby jsou přiloženy k původní stavbě a obě části propojeny jen nejnutnějším otvorem. Výsledným úsudkem autorů navíc je, že vnější základové zdivo lodi je pozůstatkem nejstarší fáze rotundy a vše ostatní náleží až k poslední fázi, byť pro to nic dalšího nesvědčí.

V severní apsidě rotundy byla nalezena hrobová jáma v níž by měl být pohřben někdo významný za doby existence rotundy, třeba i sv. Vojtěch (str. 204). Je však používáno zcela chybné zakreslení hrobu do středu apsidy a kolmo na její osu. Ve skutečnosti se jáma nalézá téměř u severního úseku zdi apsidy a je orientovaná shodně s románskou bazilikou. Hrob tedy nemá nic společného s rotundou a je současný s první fází románské baziliky sv. Víta založené roku 1060. Po požáru roku 1091 byly za výstavby druhé fáze ostatky vyjmuty a jáma zaházena kameny. Proto jáma zasahuje pod kamennou podlahu apsidy z druhé fáze výstavby baziliky.

36421060733severniApsidaRotundy2

Výpověď písemných pramenů

Podle nejstarší svatováclavské legendy zvané Gumpoldova legenda, požádal Václav o povolení ke stavbě kostela sv. Víta řezenského biskupa Tuta (biskupem 894–930) a posléze kostel založil. Legenda se dále zmiňuje o umístění hrobu „před samým oltářem“, což domácí II. staroslověnská legenda mění „na jižní straně před samým přístupem k oltáři“. Vavřincova legenda se o postavení kostela Václavem vůbec nezmiňuje a hrob je podle ní „vedle oltáře sv. Víta“. Podle Kosmovy kroniky „zanechal Václav kostel neposvěcený“ a byl posvěcen až za „biskupa Michala“ (biskupem 944–972) během vlády (936–972) Boleslava I. (911–972). Samostatný legendární soubor tvoří redakce I. staroslověnské legendy, jež uvádějí jen samotné Václavovo postavení kostela sv. Víta (minejní red. sv. Abraháma) a umístění hrobu „po pravé straně oltáře 12 apoštolů“.

Soubor a jeho posloupnost ukazuje, že prvotním legendárním údajem je žádost o svolení s postavením kostela sv. Víta. K postavení kostela nebylo žádosti třeba. Přidaný údaj o postavení kostela by byl jen hagiografickým prvkem, rozšiřujícím původní věcný údaj. Potvrzuje jej Kosmova informace o vysvěcení kostela nejdříve po roce 944. Uvedení sv. Jimrama (var.: Abrahama) v I. staroslověnské legendě je nejpravděpodobněji jen pozůstatkem věcného údaje o skutečnosti, že v roce 929 se Václav stal poplatným Jindřichovi I. Ptáčníkovi, ale Praha nadále příslušela pod řezenské biskupství u kláštera sv. Jimrama. V legendárním textu je sv. Jimram zmíněn v souvislosti s druhou poradou spiklenců a ta odpovídá skutečnému druhému historickému spiknutí kolem přelomu let 928/929. Tehdy zřejmě poslala Drahomíra stížnost Jindřichovi I. Ptáčníkovi, „že ji Václav vyhnal bez příčiny“ a ten posléze přitáhl s vojskem do Prahy a současně se zde nalézal bavorský vévoda Arnulf. Gumpoldova zmínka o „poslání žádosti biskupu Tutovi a udělení jeho souhlasu" se nemůže týkat stavby rotundy a náleží k nějaké jiné události.

Prvotním údajem o umístění hrobu je „před samým oltářem“, což může být míněno pouze ve smyslu „před hlavním oltářem“ kostela. Pak následuje domácí upřesnění „na jižní straně před samým přístupem k oltáři“. Podobně reaguje Vavřincova legenda (asi 1039), která umísťuje hrob „vedle oltáře sv. Víta“. Tvrzení I. staroslověnské legendy „po pravé straně oltáře 12 apoštolů“ pak dokládá, že hlavní oltář byl zasvěcen 12 apoštolům. Kosmas na počátku 12. století zapsal údaj, že biskup Dětmar byl v roce 976 (chybně 967) „nastolen před oltářem sv. Víta“, takže mohl mít povědomí o novém zasvěcení hlavního oltáře sv. Vítu.

Původní hrob sv. Václava po přenesení ostatků z Boleslavi tedy byl v lodi druhé rotundy jižně a vpravo před hlavním oltářem Dvanácti apoštolů, později sv. Víta, umístěným ve východní apsidě nebo před ní. Z písemných pramenů nic věrohodně nedokládá, že Václav postavil rotundu sv. Víta a zároveň vylučují, že se jeho hrob po přenesení ostatků z Boleslavi nalézal v jižní apsidě.

Poznatky jiných výzkumů

Podle výsledků antropologického výzkumu vedeného E. Vlčkem (1982, 1997) náleží ostatky v původním uložení v hrobu K1 knížeti Bořivojovi (853–889). Druhotně uložené ostatky připisované sv. Václavovi skutečně náleží knížeti Václavovi (897–939). Podle výzkumu M. J. Beckera (2002) druhotně uložených ostatků K3 naleží tyto ostatky staršímu muži, starší ženě, muži středního věku a šesti dětem. Dochovanou část pravé nohy z téměř zničeného hrobu K2 nešlo tehdy zařadit. Dnes už se ví, že část nohy z K2 podle DNA patřila ženě. Podle dožitých věků jedinců z K3 se nejspíše jedná o Boleslava I., jeho neznámou manželku a neznámého syna, který se nedostal k vládě.

Rozbory malt jsou novou metodou, která nemá vytvořenou dostatečnou databázi pro chronologické zařazení zkoumaných vzorků. Dosud bylo zjištěno, že se používaly technologicky odlišné malty pro zdění základů, zdění nadzemního zdiva, vytvoření maltových podlah a také omítek. Pouze přítomnost pojiva nazvaného „wollastonitové“ určuje relativně pozdější technologii (Zeman – Růžičková 2000). Metoda může s jistotou určit pouze příslušnost jednotlivých reliktů stavby do stejné nebo rozdílné stavební fáze. Časové zařazení je pak závislé na stratigrafii a historické interpretaci podle stávajícího výkladu. V případě vzorků odebraných ze zbytků rotundy nebyl nalezen rozpor mezi nyní uvažovanou posloupností: vnitřní prstenec (fáze I), vnější prstenec a severní apsida (fáze II), zbytky západní přístavby (fáze III) a nazdění základu „oltáře 12 apoštolů“ na zbytek vnitřního prstence (přítomnost wollastonitového pojiva). Shoda složení malt ve vnějším prstenci, zbytku lodě a severní apsidě podporuje tvrzení, že se jedná o jednu stavební fázi, což je v rozporu s koncepcí uvedenou autory v CP 3. Jednoznačnou vypovídací hodnotu má ovšem nález ve vzorku malty z tumby kostela Na baště. V něm byl nalezen kus kvalitní omítky, určující přítomnost předcházející zděné stavby na Pražském hradě (Zeman – Růžičková 2000). Nedokládá však destrukci jejího zdiva, jak uvažují autoři, protože kus omítky dokládá věrohodně pouze destrukci omítkové vrstvy. Jestliže je možno přiřadit tumbu v kostele Na baště pouze do období vlády (895–915) knížete Spytihněva (875–915), který zde byl pohřben, tak kus omítky v maltě by měl pocházet jedině z předcházejícího kostela. Tím mohla být rotunda postavená v ní pohřbeným knížetem Bořivojem (851–889/894) během jeho vlády (874–889/894). Případně Spytihněvův kostel, postavený dříve, nežli tumba. To je opět v rozporu s tvrzením autorů v CP 3, že I. fázi kostela Na baště postavil kníže Bořivoj, což je bez revize převzato z Borkovský (1953). Autoři se nepokusili existenci zmíněného kousku omítky nějak blíže objasnit.

Podobně i archeoastronomické datování předrománských kostelů má své omezující faktory. Je přímo závislé na přesnosti určení azimutu východozápadní osy kostela a rámcově rovněž na historické interpretaci nálezů. Kolmice na osu vnitřního prstence, tedy jižní apsidy první rotundy, má azimut 73,6°. Podle toho byl kostel založen 12. 4. 876 v den úplňku po svátku Zvěstování P. Marii (25. 3.). Zachované relikty druhé rotundy, čili vnější prstenec s torzem navazující lodi a část severní apsidy, neumožňují zcela jistou rekonstrukci celého kostela, který zároveň navíc respektoval jižní apsidu předchozího kostela, a tím i jisté určení azimutu hlavní osy. Podle počítačového dotvoření půdorysu se zohledněním tvaru a umístění zachovaných částí měla osa druhé rotundy azimut 78,1°, kterému odpovídá založení 3. 4. 961 v den úplňku po svátku Zvěstování P. Marii (25. 3.). Tyto poznatky spoluurčují, že první rotundu postavil kníže Bořivoj a byl do ní také pohřben (hrob K1). Druhou rotundu kníže Boleslav I., do které byl pohřben i se svojí rodinou (hrob K3), původně nejspíše v řadě pokračující za hrobem K2. K datu založení Boleslavovy rotundy viz též článek "Založení pražského biskupství a jeho souvislost se založením Boleslavovy rotundy".

Kostel zachycený ve scéně zavraždění sv. Václava na ilustraci Wolfenbütelského rukopisu Gumpoldovy legendy může svádět k domněnce, že se jedná o naivně vyobrazenou víceapsidovou rotundu. Již dříve bylo odhaleno dodatečné přimalování dveří do ilustrace, čímž byl záměrně zfalšován smysl výjevu tak, aby vyhovoval textu pozdní tzv. Kristiánovy legendy (Cinert 2008). Pouze důkladné prozkoumání originálu a určení původní podoby vyobrazení může ozřejmit dataci rukopisu a jestli mohla být předlohou rotunda. Zpodobnění kostela připomíná spíše vícekupolové chrámy byzantského typu na půdorysu řeckého kříže, jejichž zjednodušením vlastně byla čtyřapsidová rotunda nebo tetrakonchální kostel, kdy kupole byly nahrazeny apsidami. Autor pravděpodobně použil svůj vzorkovník a neměl úmysl zobrazit skutečný kostel.

Genetický výzkum prvních Přemyslovců, který měl, mimo jiné, zkoumat identitu ostatků z hrobu K1, se kvůli obstrukcím Grantové agentury ČR neuskutečnil. V letech 2007 až 2010 nedostal grantovou podporu.

Nový Harrisův diagram

Bylo již zmíněno, že podle nálezových okolností je dána základní posloupnost: vnitřní prstenec, vnější prstenec se severní apsidou a nástavba na vnitřním prstenci (tzv. oltář 12 apoštolů). Pro určení doby vytvoření spodní maltové podlahy a omítky vnitřního prstence je stěžejní plošné umístění a profilace zachovaných částí této omítky. V jižní části vnitřního prstence je maltová podlaha dotažena až ke zdivu a tím je následnou fází po vnitřním prstenci. Mezi podlahou a omítkou je jizva, podle které byla na podlahu dříve položena nedochovaná kamenná podlaha apsidy a následně byla vytvořena omítka, která ke kamenné podlaze přiléhala. Dokládá to zešikmení omítky směrem k nedochované kamenné podlaze a její zvlnění, které vzniklo kontaktem spodní hrany hladítka s nerovnou kamennou podlahou. Jizva v omítce je patrná v jižní části apsidy, na západní straně probíhá dále k severu a končí asi 0,5 m před severním koncem zdiva vnitřního prstence. Další pokračování téže omítky je zataženo až na úroveň maltové podlahy, stejně jako omítka na severních čelech vnitřního prstence směrem do lodi rotundy. Tento detail je velmi zásadní. Konec jizvy totiž určuje konec původní kamenné podlahy apsidy, a tím i hranu původního vítězného oblouku starší apsidy. Oba konce ramen vnitřního prstence jsou tedy dodatečně prodloužené tak, aby dosahovaly až k ústupku vítězného oblouku nové apsidy. Proto doposud rekonstruovaná první apsida vycházela tak neobvykle protažená. Uvedené části mají tuto posloupnost: spodní maltová podlaha, na ní položená kamenná podlaha v apsidě, zbourání starší apsidy mimo spodního zdiva (vnitřní prstenec), prodloužení zdiva vnitřního prstence a omítnutí celého nově dotvořeného vnitřního prstence.

Hrob K1 má nutný zásyp z hygienických důvodů od první maltové podlahy kolem 0,6 m, takže asi původně jeden staročeský loket (59,3 cm). Při výkopu bylo na výšku těla nebo rakvě počítána jedna stopa, což bylo půl lokte. Byl tedy vyhlouben v době existence této maltové podlahy a ze stejného důvodu byly v hrobovém zásypu nalezeny rozdrolené zbytky malty (Hilbert 1934). Nad hrobem K1 nalezené dva kusy druhé maltové podlahy s oblázky jsou následnou vrstvou mající vztah k hrobu K2, protože severní okraj většího kusu poklesl v důsledku sesedání zásypu hrobu K2. Nalezené kusy druhé maltové podlahy mají rovný jižní okraj. Ten je dokladem dodatečného protažení kamenné podlahy apsidy až po hranu vítězného oblouku druhé apsidy (vnější prstenec). Posloupnost těchto částí: první maltová podlaha, hrob K1, prodloužení kamenné podlahy apsidy, druhá maltová podlaha s oblázky a následně hrob K2.

Románské zdivo uzavírající jižní apsidu je přizděno na roh vítězného oblouku nové apsidy (vnější prstenec). Dochovaná šířka základu určuje, že se nejednalo o pouhou uzavírající příčku, ale o zeď nahrazující zeď lodi rotundy a zpevňující zachovaný vítězný oblouk a konchu apsidy. Její opracované nadzemní zdivo zasahuje až k maltové podlaze, proto byla zeď postavena ještě před násypem srovnávajícím podlahu v celé románské bazilice. Teprve po vytvoření tohoto násypu byl vyhlouben hrob pro ostatky sv. Václava v již uzavřené jižní apsidě. Dokládá to jeho hloubka necelý 1,0 m od úrovně podlahy románské baziliky, to je opět se zásypem asi 0,6 m, a proto následující posloupnost: zbourání rotundy a příčka uzavírající ponechanou jižní apsidu, vyrovnávací násyp románské podlahy a následně hrob sv. Václava.

Musíme si také položit otázku, proč vlastně byl zachován zbytek zdiva první apsidy v podobě vnitřního prstence. Byl opatrně obezděn novou apsidou tak, aby nebyly narušeny jeho základy (Pošmourný 1971, Frolík et al. 2000) a podle toho byla již první apsida spojena s něčím, co utvořilo jejího „genia loci“. Je těžké stanovit, zda to byl pouze Bořivojův hrob (K1) před apsidou, nebo ještě něco jiného. Vnitřní prstenec byl nepochybně součástí vybavení interieru druhé apsidy, když byl záměrně prodloužen k novému vítěznému oblouku a nově omítnut. Jeho novou funkcí mohla být jedině lavice po obvodu apsidy vzhledem k zachované výšce. Pro koho byla určena není jasné, ale mohla i nahrazovat v té době ještě neexistující panské empory. Pokud by se skutečně exaktně prokázalo, že pod gotickým oltářem je zbytek zdiva z 9.–10. století, pak by to mohl být základ samostatného knížecího sedadla. Autoři CP 3 takovou interpretaci odmítají, upřednostnili totiž variantu stavebního vývoje, která je s funkcí lavice v rozporu (str. 199). Ve skutečnosti tomuto výkladu nic neodporuje. Dále není jediný důvod pro představu o plochém zastropení rotundy (str. 197). Všechny rotundy dochované do výše korunního zdiva mají kupoli a výjimku tvoří pouze rotunda sv. Donáta v Zadaru. Není u ní však jasné, zda byla záměrně postavena jako plochostropá, nebo zda absenci kupole způsobil nedostatek zdrojů v závěru výstavby. V každém případě tato adriatická výjimka není určující pro způsob zastropení rotund vycházejících z velkomoravské tradice.

Nelze pominout skutečnost, že použití lizén a řádkového zdiva u rotundy postavené koncem vlády Boleslava I. je poněkud překvapivé. Podle analogií by měl takový kostel pocházet nejdříve z 12. století (Borkovský 1953). Ve svém závěrečném vyhodnocení si autoři CP 3 všímají velkých časových prodlev mezi stavbami předrománských kostelů a poukazují na nemožnost trvalé přítomnosti stavební huti před závěrem 10. století (str. 284). Dále docházejí k poznatku, že každý kostel z této doby je vlastně originál, kostely jsou postaveny různými hutěmi a mimo jiné pod vlivem politické situace. To je skutečně velmi správná a do budoucna závazná definice, takže ji hned použijme. Boleslavova druhá fáze rotundy byl kostel mimořádný, zamýšlený jako biskupský chrám. Takový pak nelze srovnávat s dochovanými kostely na hradištích a dvorcích střední Evropy. Srovnání je možné pouze s významnými kostely v oblastech, ze kterých mohla pocházet stavební huť uskutečňující výstavbu. Představa o návaznosti tradice výstavby velkomoravských a českých kostelů je kvůli velkým časovým prodlevám nemožná. Proto nelze u našich předrománských kostelů vytvářet jednoduchou vývojovou řadu podle vyspělosti použité stavební techniky. Jiné je to s první rotundou postavenou Bořivojem. Její stavbu asi opravdu uskutečnila huť přesunutá z Velké Moravy a její stavební technologie má návaznost na velkomoravské stavby. Boleslav I. však o téměř sto let později nechal postavit větší kopii předchozí rotundy a návaznost je zde pouze myšlenková, nikoliv vývojově výtvarná a stavebně technologická. Odbočme – podle výtvarného ztvárnění kamenických detailů stavěla východní kryptu románské baziliky sv. Víta huť z oblasti středního Podunají, západní kryptu zase huť ze severního Adriatiku (Maříková 2008). Vedle zdomácnělé stavební huti realizující výstavby kostelů na kastelánských hradištích a velmožských dvorcích, asi od konce 10. století, byly tedy na významné stavby dále zvány zahraniční huti. Při takovém úhlu pohledu není vyspělost provedení zdiva Boleslavovy rotundy chronologicky rozporná. To bychom se museli také divit tomu, že gotická katedrála sv. Víta není zařaditelná do postupného vývoje městských a venkovských gotických kostelů, včetně u ní použitých tesaných kvádrů oproti hrubému omítanému zdivu s nárožními armaturami.

Mohlo by se namítnout, že přítomnost čtyř apsid u obou rotund není zcela jistá. Z přísného archeologického pohledu je to skutečně tak, protože u první rotundy byl nalezen pouze zbytek jižní apsidy, u druhé rotundy i zbytek severní apsidy. Jenže ty jsou právě rozhodující. Rotunda mohla mít buď pouze nutnou východní apsidu jakožto presbytář, nebo východní a západní apsidu. Jestliže měla jižní a případně i severní, tak musela být čtyřapsidová, protože centrály se stavěly symetricky. U Boleslavovy rozměrné rotundy byly čtyři apsidy navíc výhodné ze statických důvodů. Pomáhaly zachytit šikmé tlaky kupole na korunní zdivo lodi, a tím i bránily zřícení kupole.

K dlouhodobě diskutované „západní přístavbě“ se nedá nijak zásadně nově vyjádřit. V této záležitosti nebylo revizním výzkumem objeveno nic nového. Snad jenom to, že v dokumentech z archeologického výzkumu K. Hilberta není o západní přístavbě hodnověrného téměř nic. Takže nadále zůstává představa v duchu Kosmovy kroniky o zřejmě podélné západní přístavbě rotundy s hrobem sv. Vojtěcha, byť je odvozována pouze empiricky. Nalezenou jímku v tomto prostoru ale není nutné považovat za schránku na ostatky jak uvedl Hilbert (1934), mohla by to spíše být piscina na vylévání posvěcené vody. Nalezená nejasná destrukce zdiva s jímkou v místě uvažované západní přístavby tedy může náležet do širšího období po nastolení biskupa Dětmara roku 976 až do doby po přivezení ostatků sv. Vojtěcha roku 1039 knížetem Břetislavem. Je rovněž možné, že zmíněné zdivo s jímkou náleží úpravě západní apsidy na baptisterium, nutné součásti biskupského chrámu. Potom by se mohlo jednat o provizorní přispůsobení rotundy pro potřeby biskupa Dětmara krátce po roce 976. Kosmou zmiňovaná západní část s hrobem sv. Vojtěcha s tím nemusí mít souvislost, ta byla spíše postavena až po roce 1039 a její zbytky nebyly nalezeny.

Závěrečný souhrn

Již dvě stě let trvá snaha vytvořit podobu života skutečného knížete Václava (897–939) oproštěné od legendárních schémat o národním světci sv. Václavovi. Bohužel se to tzv. oficiálnímu či uznávanému výkladu dosud příliš nepodařilo a je zcela nelogickým konglomerátem nedoložených myšlenek a legendárního podání. Nejsou nic platné věcné údaje z legend jako například, že Václavovi bylo 18 let, když zemřel jeho otec, Václavovi tehdy prý mělo být asi 13–14 let. Ani údaj z Widukindovy Kroniky Sasů, že Boleslav udeřil svého bratra v roce 936, se nebere vážně a Václav měl být zavražděn roku 935. Je úplně jedno, že podle téže kroniky se teprve roku 929 Václav poddal Jindřichovi I. Ptáčníkovi, ale již kolem roku 925 měl Václav začít stavět rotundu sv. Víta, aby měl kam uložit jeho ostatky darované Jindřichem. Václav byl tedy jasnovidec a předpověděl, že se jednou bude v legendách psát o jeho obdržení ostatků sv. Víta od Jindřicha I. Ptáčníka, a proto s předstihem začal stavět rotundu. Saský král Jindřich I. to zřejmě neměl v hlavě zcela v pořádku. V roce 929 měl s bavorským vévodou Arnulfem nečekaně zaútočit na Čechy a porazit Václava. Při útoku prý měl sebou pro Václava vzácný státní dar, ostatky sv. Víta. Je přitom úplně jedno, že o darování ostatků sv. Víta se popleteně zmiňují až legendy ve 13. století. Nejvýznamnější český panovník 10. století Boleslav I. je také považován za blázna. Měl se prý zasazovat o šíření Václavova kultu již tři roky po tom, co ho zavraždil, aby tím podpořil vznik pražského biskupství. Tato jeho údajná snaha udělat ze sebe navždy ukrutného bratrovraha a veřejné zdůrazňování, že je neoprávněným uzurpátorem trůnu, je považovaná za prozíravý státnický čin. Sněm pražských předáků prý byl přísnou komisí sociálního odboru MÚ, protože odebral kněžně Drahomíře její syny Václava a Boleslava a předal je do výchovy jejich babičce kněžně Ludmile. Novodobá legenda nemá valné mínění ani o obou těchto kněžnách. Byly to prý hašteřivé ženy pravidelně sledující zpravodajství v televizi a sotva byly bez chlapa, hned začaly vytvářet rozdílné koncepce o politické orientaci Čech a nakonec se kvůli tomu pobily. Kníže Václav dokonce měl již být Járou da Cimermanem. Při svých návštěvách Cách(!) se prý zhlédl ve zdejší korunovační kapli P. Marie postavené na osmiúhelníkovém půdorysu. Když pozvaní stavitelé předložili stejný projekt, pronesl kníže Václav památnou větu: Proč bychom stavěli kostel tak ošklivý, německy hranatý, udělejme jej hezky česky dokulata! Kníže Václav alias Jára da Cimerman se tak stal vynálezcem rotundy. Bohužel i s tímto vynálezem přišel pozdě, protože rotunda se dostala do Čech z Moravy již za jeho děda knížete Bořivoje. Jára da Cimerman alias sv. Václav byl prý mimořádně vzdělaný, uměl číst a psát latinsky a staroslověnsky. Zřejmě tehdy byla na Pražském hradě veřejná mezinárodní knihovna, kam si chodil půjčovat knihy. Umět psát se mu hodilo při rozdávání almužen, ušetřil totiž za sekretářku a korespondenci si vyřizoval sám. Historici se nechají jen velmi neradi omezovat ve svých spekulacích, například vědeckými výzkumy, a tak i věk plnoletosti prý nebyl pevně stanoven a plnoletost se veřejně dokazovala „dokonalostí přirození". Takže, po tom co se Václav naučil číst a psát, ukazoval na sněmu chlupatého pindíka, jako doklad svého nároku na knížecí stolec. Toto se ovšem píše jen v odborné literatuře, protože například do ženského časopisu by se to příliš nehodilo. V barevných historických časopisech se Václav popisuje jako typický svůdce žen, svalnatý, štíhlý a modrooký blonďák. Kombinace antropologického výzkumu, znění legend a ilustrací wolfenbütelského rukopisu Gumpoldovy legendy však určuje, že byl na hlavě výrazně skalpován. Historici také s oblibou čerpají informace z tzv. Kristiánovy legendy, píší o této legendě vědecké práce a považují Kristána za našeho „nejstaršího kronikáře". Kdo by se zabýval tím, že tzv. Kristián, údajně píšící koncem 10. století, je podle jiných seriozních výzkumů autor podvrhu až ze 14. století? Aby se na uvedených fantaziích nemuselo nic měnit, byla zjištěná délka Václavova života 42 let J. Kilianem během antropologického výzkumu vedeného E. Vlčkem označena historiky za „z historického hlediska zavádějící a nepřijatelná“. Uznání tohoto exaktně dosaženého výsledku by totiž zcela vyvrátilo dosavadní historicko–legendární výklad a ve svém důsledku i zpochybnilo samotné Václavovo zavraždění.

Samostatná novodobá legenda, zvaná uznávaný výklad, se nešťastně promítla i do posuzování stavebního vývoje rotundy sv. Víta. Novodobá legenda tvrdí, že po přenesení z Boleslavi byl vždy na stávajícím místě, a tak pro něj měla být dodatečně přistavěna jižní apsida, byť to stratigrafie vylučuje. Za nedůležité je považováno tvrzení kronikáře Kosmy, že rotundu vysvětil biskup Michal, což bylo možné jen v letech 944–972. Obtěžujícím šťouralům se tento nesoulad vysvětluje tak, že biskup Tuto, zemřelý roku 930, byl před smrtí nemocný, a tak místo sebe poslal Michala, který tím pádem musel být Tutovým spolubiskupem. Nevadí, že po Tutově smrti byli v úřadě dva jiní biskupové před Michalem, takže jeden z nich by musel být oním spolubiskupem. Když antropolog E. Vlček ztotožnil ostatky z hrobu K1 s knížetem Bořivojem, bylo to opět označeno za „z historického hlediska zavádějící a nepřijatelné“, neboť ve svém důsledku to zpochybňuje založení rotundy sv. Václavem. Pro jistotu byl vytvořen samostatný dodatek k novodobé legendě a sice že hrob K1 náleží Boleslavovi I., který před svou smrtí prozřel a záměrně se jako kajícník nechal pohřbít před Václavovým hrobem, aby každý přistupující k Václavově hrobu šlapal po hrobu Boleslava I. Ovšem podle dožitého věku u ostatků K1 by se Boleslav narodil jedenáct let po smrti svého otce a stal se bratrovrahem jako tříleté dítě. Je vidět, že i pro novodobou legendu je příznačné přehlížení historických údajů, výsledků forenzních výzkumů a absence logického uvažování. Nechme však tuto legendu žít jejím vlastním životem a i ty, kteří za její opakování dostávají finanční odměnu a ještě ji zřejmě budou dlouho dostávat, a dále se věnujme stavebnímu vývoji rotundy.

Prvním dosud známým pražským kostelem byla čtyřapsidová rotunda Zvěstování P. Marii postavená knížetem Bořivojem (851–894), podle archeoastronomického datování založená 12. 4. 876. Bořivoj byl v této rotundě také pohřben do hrobu označovaného K1. Pozůstatkem jižní apsidy první rotundy je tzv. vnitřní prstenec, chybně považovaný za dodatečnou přístavbu pro Václavův hrob. K Bořivojově rotundě přísluší i spodní vrstva maltové podlahy dochovaná v jižní apsidě a snad i spodní nalezená pod podlahou s oblázky a vyspravená po Bořivojově pohřbu. Rotunda náleží do okruhu velkomoravských sakrálních staveb a její tvůrci se snad přesunuli z Moravy. Mohl jí vysvětit arcibiskup Metoděj, přinejmenším jeho nějaký sufragán, a byla obsazena staroslověnským knězem, hypoteticky i archipresbyterem. Tím začala v Čechách tradice spojení staroslověnské liturgie se stavebním typem rotunda, která snad přetrvala až do přelomu 11. a 12. století. Podle chronologie výstavby dalších pražských kostelů totiž víme, že politické přiklonění k nástupcům Francké říše bylo doprovázeno zakládáním naopak podélných kostelů.

Bořivojův vnuk Boleslav I. (911–972) postavil novou a větší čtyřapsidovou rotundu, podle archeoastronomického datování založenou 3. 4. 961, a tím rovněž zasvěcenou Zvěstování P. Marii. Dochoval se z ní tzv. vnější prstenec, tedy větší jižní apsida s částí lodi a úsek základů severní apsidy. Součástí nové jižní apsidy se stal zbytek původní apsidy, který byl upraven na lavici. Pocházejí z ní také dva kusy nové maltové podlahy s oblázkovou mozaikou. Manželce Boleslava I. mohl náležet hrob K2 a zároveň snad z něho, a dalších navazujících hrobů, pochází hranička kostí K3. V tom může přinést jistotu pouze antropologický a genetický výzkum, které by porovnaly zbytky nohy z K2 s ostatky ženy z K3. Václavovy ostatky mohly být přeneseny hned po smrti asi v roce 939, po roce 950, kdy se Boleslav I. poddal Otovi I., nebo za biskupa Vojtěcha po roce 982. V místě hrobu byla později budována krypta Spytihněvovy románské baziliky a ostatky byly nově uloženy do jižní apsidy rotundy, která zůstala během výstavby baziliky zachována.

Je nepochybné, že Boleslav I. postavením větší kopie Bořivojovy rotundy zcela vědomě navazoval na odkaz svého děda Bořivoje, tím velkomoravské tradice, včetně podpory staroslověnské liturgie. Boleslavova rotunda byla téměř jistě při svém založení zamýšlena jako biskupský chrám a svým pojetím zároveň trochu předbíhá stavební vývoj. Zdá se, že dosavadní snaha nalézt pro ní nějaký přímý vzor je zavádějící a je třeba jí přisoudit větší míru originality ve stavebně výtvarném provedení. Proto se také původ stavební huti nedá jednoduše stanovit. Huť si přinesla své technologické dovednosti a stavební zkušenosti, ale nikoliv projekt stavby. Ten byl vytvořen v Praze zcela podle přání stavebníka, aby stavba byla svým rozvržením kopií předchozí Bořivojovy rotundy.

Pozdější stavební úpravy Boleslavovy rotundy se odehrály na západní straně, ale nalezené relikty neumožňují stanovit jejich podobu. Pouze hypoteticky se dá uvést, že objevená destrukce zdiva v místě západní apsidy náleží její úpravě na baptisterium po roce 976. Tehdy byl nastolen první pražský biskup Dětmar a jednou ze základních biskupových povinností a práv bylo provedení křtu. Pro uložení ostatků sv. Vojtěcha byla Břetislavem I. po roce 1039 spíše provedena větší západní přístavba, z té se však nic nenalezlo.

Castrum Pragense 3 obsahuje rovněž revizi archeologických výzkumů I. Borkovského a příslušné dokumentace kostela Na baště (P. Marie). Revize posunula vznik II. fáze až do 11. století oproti původnímu zařazení k přelomu 9. a 10. století. Autoři ale ještě setrvali u původního dogma, že stavebníkem I. fáze byl kníže Bořivoj. Tím se jim vytratil legendární kostel P. Marie knížete Spytihněva, byť je zde pohřben. Ve své knize Bylo to jinak (2008) jsem naopak vycházel z přiřazení II. fáze knížeti Spytihněvovi podle I. Borkovského, a tím jsem nutně musel dojít k neznámému Bořivojovu předchůdci, který měl postavil I. fázi kostela Na baště. Nyní je posloupnost prvních pražských kostelů jasná. Prvním kostelem byla rotunda Zvěstování P. Marii knížete Bořivoje, druhým byl Spytihněvův kostel neznámé podoby, ale určitě ne P. Marie, což je omyl legendisty Gumpolda. Vynecháním knížete Bořivoje se mu první pražský kostel posunul ke Spytihněvovi. Třetím byla Vratislavova bazilika sv. Jiří a čtvrtým nová rotunda Zvěstování P. Marii postavená knížetem Boleslavem I.Tím celá záležitost spěje k tomu, že Václav na Pražském hradě nepostavil žádnou sakrální stavbu, protože žádná další nebyla nalezena.

Zcela na závěr je nutné připomenout, že zde bylo oponováno jedenáct let starému textu a může být přítomen fenomén v duchu přísloví „po bitvě je každý generálem“. Jenže závěry autorů, přebírajících navíc ještě některá stará dogma, jsou tak hojně zpracovávány v následných statích o rotundě a v ní umístěných hrobech. Proto bylo vhodné, byť se zpožděním, se takto vyslovit.

Jan Cinert

27. 2. 2011

(poslední úprava 5. 11. 2021)

Becker 2002 = Marshall Joseph Becker: Zpráva o výzkumu ostatků tzv. Podivena (K3), 2002. Nepublikováno.

Borkovský 1953 = Ivan Borkovský: Kostel Panny Marie na Pražském hradě. In: Památky archeologické 44, 1953.

Cibulka 1934 = Josef Cibulka: Václavova rotunda svatého Víta. In: Svatováclavský sborník I., 1934.

Cinert 2008 = Jan Cinert: Bylo to jinak, 2008.

Frolík et al. 2000 = Jan Frolík - Jana Maříková - Eliška Růžičková - Antonín Zeman: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu. Výpověď archeologických pramenů. In: Castrum Pragense 3, 2000.

Hilbert 1934 = Kamil Hilbert: O nálezech rotundy Václavovy. In: Svatováclavský sborník I., 1934.

Maříková 2008 = Jana Maříková-Kubková: Bazilika sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. První stavební fáze - Dizertační práce, 2008.

Pošmourný 1971 = Josef Pošmourný: Svatováclavská rotunda na Pražském hradě ve světle rotund velkomoravských. In: Památky archeologické 62, 1971.

Vlček 1982 = Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko - lékařského výzkumu. In: Katalog výstavy Ministerstva kultury ČR a Národního muzea v Praze ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky, 1982.

Vlček 1997 = Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko - lékařského výzkumu, 1997.

Zeman – Růžičková 2000 = Antonín Zeman – Eliška Růžičková: Malty ve vybraných středověkých stavbách na Pražském hradě. In: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu. Výpověď archeologických pramenů, Castrum Pragense 3, 2000.