Založení pražského biskupství a jeho souvislost se založením Boleslavovy rotundy

Nynější uplatňovaný výklad o založení biskupství stanovil Dušan Třeštík na základě rozpravy s předchozími teoriemi a poznatky. Zní zhruba takto: Nedlouho před rokem 968 zahájil Boleslav I. (911–972) snahu o zřízení pražského biskupství ve spolupráci s polským knížetem Měškem I. (asi 935–992), který usiloval o založení biskupství v Poznani. Kvůli odporu řezenského biskupa Michala (biskupem 944–972), do jehož diecéze tehdy Čechy patřily, se Boleslavův záměr hned neuskutečnil, zatímco v Poznani bylo roku 968 založeno biskupství latinského ritu přímo podléhající Římu. Teprve po smrti biskupa Michala roku 972 se za jeho nástupce Wolfganga (kolem 924–994) záležitost pohnula a roku 973 bylo pražské biskupství formálně založeno na sněmu v Quedlinburgu. K dalšímu zdržení došlo díky Boleslavově podpoře bavorského vévody Jindřicha II. Svárlivého
(951–995) v jeho odboji proti císaři Otovi II. (955–983). K nastolení prvního pražského biskupa Dětmara tím došlo až roku 976, poté co Jindřich předchozího roku nahradil řezenskému biskupství ztrátu vzniklou odloučením Čech založením pražského biskupství. Samotné přiřazení pražského biskupství pod arcidiecézi v Mohuči mělo být náhradou jeho ztráty zisků po založení arcibiskupství v Magdeburgu roku 968.

Známý historik D. Třeštík v zájmu uplatnění této koncepce, jako i v jiných případech, nezohlednil všechna známá data a události. Na to upozornil David Kalhous (2004, 2005) a právem zpochybnil výklad D. Třeštíka vývoje v 70. letech 10. století. Podle něj se v červenci roku 974 Jindřich opět vzbouřil proti Otovi a posléze skončil v internaci a nemohl se již zasazovat o vznik pražského biskupství ani provádět odškodnění řezenskému biskupství. Autor dále zpochybnil samotný fakt formálního založení na sněmu v roce 973, neboť potom by k nastolení prvního biskupa došlo záhy po sněmu a dovozuje, že i nový řezenský biskup Wolfgang musel zpočátku odmítat založení pražského biskupství.

Myšlenka o „formálním založení“ v roce 973 by snad mohla mít určité oprávnění v době F. Palackého, když se podle Kosmovy kroniky rok 967 úmrtí Boleslava I. a tím i nastolení Boleslava II. považoval za správný. Boleslav II. by měl na úsilí o založení biskupství šest let do roku 973 a pak by mohla snaha být završena v roce 973. Jenže, ve skutečnosti Boleslav I. zemřel v roce 972 a na velikonoční sněm v roce 973 se jel představit jako nový kníže a nemohl mít zcela jistotu, jak přijetí dopadne a zda bude účastníky sněmu uznán za nového pražského knížete. Za takové situace bylo zcela nemožné, aby zároveň žádal o schválení založení pražského biskupství a byl v tom úspěšný. V dlouhém procesu zakládání pražského biskupství mezi lety 961–975 tedy sněm v roce 973 neměl a nemohl mít žádnou roli a ani není doklad, že by se na něm o biskupství jednalo.

Přidejme k tomu nyní ještě to, že i samotné vložení počátku úsilí o založení pražského biskupství do druhé poloviny 60. let 10. století nemá v ničem oporu.

Založení Boleslavovy rotundy v roce 961

Archeoastronomické datum založení Boleslavovy rotundy v roce 961 jako biskupského kostela s uplatněním staroslověnštiny v liturgii otevírá možnost pro novou koncepci založenou na mezioborové shodě. Pro období kolem roku 961 totiž máme vícero datovaných událostí, které je možno zařadit jako související se založením pražského biskupství. O vládě (936–972) Boleslava I. nejsou téměř žádné informace. Mezi dvě zcela spolehlivé patří zpráva o jeho poddání se Otovi I. v roce 950. To je však zlomovou událostí a dá se vyslovit předpoklad, že vedle napravení vzájemného vztahu došlo i na rozdělení zájmových zón pro východní expanze obou vladařů. Celý sled událostí souvisejících se založením pražského biskupství pak můžeme zahájit za situace, kdy oba vládci koordinují svou východní politiku ke vzájemnému prospěchu.

954 – Mohučským arcibiskupem se stal Vilém/Wilhelm (kolem 930–968), první, ale nemanželský syn Oty I. Jeho matkou byla snad příbuzná slovanského knížete Tugumíra z Havoly a dá se předpokládat, že díky své matce asi uměl slovanskou řeč.

955 – V bitvě na Lechu jsou 10. srpna konečně poraženi Maďaři a bitvy se účastnil i Boleslav I. s velkým oddílem údajně o 1000 ozbrojenců.

955 – Následně poslal Ota I. žádost o svolení se založením arcibiskupství v Magdeburgu papeži Agapitovi II. (pontifikát 946–955). Proti tomu hned protestoval arcibiskup Vilém, neboť by to znamenalo zmenšení příjmů mohučského arcibiskupství, a záměr nebyl uskutečněn.

Kolem 960 – Boleslav I. možná již dokončil politické sjednocení většiny České kotliny a třeba se i zmocnil severní Moravy. (V roce 965 byla údajná Boleslavova dcera Dobrava, spíše však vnučka, provdána za polského knížete Měška. Tím bylo potvrzeno uznání hranice nových Boleslavových zisků v Polsku, ke kterým tak muselo dojít v předchozích letech. Ještě dříve by však měl Boleslav získat nejméně sever Moravy, čím dospíváme zhruba k roku 960. Ze situace jistě vyplývá, že Boleslav musel být před rokem 965 novým sousedem Měška I.) Čechy v té době patřily pod svrchovanost řezenského biskupství, zatímco na Moravě přežívaly obtížně objasnitelné pozůstatky velkomoravského arcibiskupství, původně se třemi sufragány, z doby krátce před rokem 900.

960 – Papež Jan XII. (asi 937–964, pontifikát 955–963 a 964) požádal na Vánoce o vojenskou pomoc Otu I. proti samozvanému italskému králi Berengarovi II.

961 – Ota I. zahájil pečlivé přípravy na italské tažení během nichž dal také korunovat svého sedmiletého syna Otu II. králem.

3. 4. 961 – Boleslav I. založil rotundu zasvěcenou Zvěstování P. Marii.

961 – V srpnu Otova výprava vytáhla z Augsburgu.

961 – Cremonským biskupem se stal Liutprand (asi 922–972), který se později stal též diplomatem Oty I. díky svému řeckému vzdělání.

961/962 – Budoucí magdeburský arcibiskup Adalbert uskutečnil cestu do Ruska po žádosti zaslané roku 960.

2. 2. 962 – Papež Jan XII. korunoval Otu I. císařem a jeho manželku Adélu Burgundskou císařovnou. O deset dní později schválil založení arcibiskupství v Magdeburgu. Pro přetrvávající odpor Mohuče se záměr opět neuskutečnil.

22. 2. 962 – Podle archeoastronomického datování byl založen kostel na akropoli hradiska Libice nad Cidlinou. Je patrná souvislost se snahou o založení pražského biskupství a potřebou navýšení počtu kostelů.

963 – Papež Jan XII. navázal kontakt s Berengarem II. Tato zrada je potrestána obviněním papeže z těžko uvěřitelných skutků vzneseným biskupem Liutprandem a Jan XII. je sesazen.

965 – Ota I. se vrací z Itálie.

Počátek založení pražského biskupství

Původ myšlenky založení pražského biskupství a příslibu pomoci Oty I. v této věci, jako odměny za Boleslavovu vojenskou pomoc, lze položit již k roku 955. Ve stejné době učinil Ota I. první kroky pro povýšení magdeburského kláštera při sv. Mořici na arcibiskupství.

Pro roky 961–962 je viditelná zvýšená aktivita Oty I. ve východní politice, jejíž součástí pak mohl být i smířlivý přístup k existenci smíšené latinské a staroslověnské liturgie v Praze, která byla i z politického hlediska přijatelnější, nežli byzantský církevní a politický vliv uplatňovaný ve východní Evropě. Můžeme odvodit, že založení pražského biskupství rozšiřující své působení po východních državách získaných Boleslavem, by bylo v souladu s tehdejší politikou Oty I. Jestliže Boleslav založil čtyřapsidovou rotundu jako větší kopii Bořivojovy velkomoravské rotundy, tak je zjevné, že nejen svými výboji a centralizací moci, ale i v duchovní sféře chtěl zřetelně navázat na tradici Velkomoravské říše.

Dosud se neochvějně předpokládá, že autorem listiny se souhlasem ke zřízení pražského biskupství a benediktinského kláštera při sv. Jiří, skrývajícím se pod titulem „Jan, sluha sluhů Božích“, je papež Jan XIII. (pontifikát 965–972). Stávající časové zařazení vzniku listiny bylo hlavně odvozováno z přiřazení návratu Mlady k roku 967 v Kosmově kronice. To je ve skutečnosti mylná domněnka. V kapitole XXI. je uvedeno úmrtí Boleslava I. s chybným rokem 967 a první zmínka o jeho nástupci (zřejmě mylně synovi) Boleslavu II. Následuje kapitola XXII. v níž je Boleslav II. chvalořečen a označen jako zakladatel dvaceti kostelů. Dále se v ní dovídáme o Mladě, jejím návratu z Říma a o textu papežova souhlasu se založením pražského biskupství a kláštera při sv. Jiří. Stylisticky je text celé kapitoly XXII. v tomto místě vložen jen proto, že navazuje na první zmínku o Boleslavovi II. Navíc v ní není žádná formulace typu „v témže roce“ nebo „na podzim“.

Pokud máme nalézt nejvhodnější dobu pro poslání žádosti o souhlas se zřízením pražského biskupství, tak je to jedině vojenská intervence Oty I. v zájmu papeže Jana XII. (pontifikát 955–963 a 964) vypravená v srpnu roku 961. V doprovodu vojska byla také manželka Oty I. Adéla/Adelheid (931–999), ale jestli i Mlada vyslaná svým otcem Boleslavem je zcela nemožné. Bylo by jí v roce 961 nejvýše šest roků. Určitě se ale, podobně jako v bitvě na Lechu, musel účastnit i vojenský oddíl vyslaný Boleslavem, ale nyní vedený jeho 30letým prvorozeným synem. Boleslavovi bylo tehdy už 50 roků. Autorem souhlasu je tedy Jan XII. a během příprav vojenské výpravy do Itálie založil 3. dubna Boleslav I. rotundu Zvěstování P. Marii jako budoucí biskupský chrám. Velmi důležitý je papežův požadavek v listině, že biskupský stolec nemá být zřízen „… podle obřadů neb sekty bulharského a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka ...“ a dále, aby byl za biskupa vybrán kněz „... především v latinském písmu vzdělaný“. Tyto nepředpokládané podmínky musely být pro Boleslava velkým rozčarováním, neboť byly v rozporu s jeho záměrem prosadit liturgii s použitím staroslověnštiny v tradici závěru Velkomoravské říše. Podivný by byl i sled událostí kolem založení kláštera. Je méně pravděpodobné, aby Mlada nejprve odešla do Říma, zde byla vysvěcena na abatyši dosud nejsoucího kláštera a teprve potom byl založen klášter. Spíše nejprve vzniklo nějaké klášterní zařízení a papežova listina upravovala jeho statut na ženský klášter podle řehole sv. Benedikta. Nutno dodat, že tyto úvahy jsou založeny na tom, že Kosmou citovaná listina je upraveným opisem originálu a nikoliv přímo podvrhem. V původním znění listiny nemohlo být v té době nemožné zasvěcení kostela „sv. Vítu a sv. Václavu“ a „dle sekty bulharského a ruského národa“, protože křesťanství se uplatnilo na Rusi později.

Papež byl následně v roce 963 kvůli zradě Oty I. přehnaně obviněn z mnohočetných sexuálních orgií a vražd a rozhodující roli v jeho sesazení měl cremonský biskup Liutprand.

První etapa zakládání pražského biskupství skončila patovou situací, neboť pro Boleslava musely být podmínky nepřijatelné. Stejně se ani Otovi nepodařilo založit arcibiskupství v Magdeburgu kvůli odporu mohučského arcibiskupa Viléma. Situace se však samospádem vyvíjela dál.

963 – První zmínka o existenci polského knížete Měška I. (asi 935–992) a jeho državě. Podle Widukinda byl neúspěšně napaden Ratary pod vedením německého velmože Wichmara.

964 – Měšek I. se zavázal platit tribut Otovi I.

965 – Údajná dcera, ale spíše vnučka, Boleslava I. Dobrava byla v údajném „již pokročilém věku“ (dle Kosmy) provdána za Měška I. Pokud byla vnučkou, tak se vdávala ve 14 letech, v odpovídajícím věku prvorozené vnučky.

967 – Měšek I. je považován za přítele Oty I. a je již pokřtěný.

968 – Umírá mohučský arcibiskup Vilém a nahrazuje jej Hatto II.

968 – Konečně je Otou I. založeno arcibiskupství v Magdeburgu se třemi sufragánními biskupstvími.

968 – Založeno biskupství v polské Poznani.

Po získání Slezka, nejisto v jakém rozsahu, a Krakovska, nejisto zda v té době i Červených hradů (K tomu je pouze Nestorova zmínka o dvou Češkách mezi Vladimírovými manželkami a informace o novém držení Červených hradů kyjevským Vladimírem I. v roce 981, ibn Jakúb se v letech 966–967 zmiňuje pouze o Krakovu.) musel Boleslav I. udělat obvyklý krok. Provdal roku 965 svoji vnučku Dobravu za svého nového souseda Měška I. Sňatek byl stvrzením smlouvy, jež zajišťovala Boleslavovi I. a jeho synovi uznávání nových hranic přemyslovské državy Měškem I. do smrti některého z účastníků smlouvy.

Boleslavův nutný krok však byl nepříjemný pro Otu I., nová koalice Boleslav–Měšek totiž učinila hráz pro původní, patrně dalekosáhlé, představy o christianizaci a ovládnutí východu Evropy na úkor Byzance. Tím zcela přestala mít smysl i podpora vzniku pražského biskupství se smíšenou liturgií a vůbec všeho, co by mohlo přispět k posílení moci a vlivu Boleslava I.

Na novou situaci musel Ota I. reagovat. Souhlasil se vznikem latinského misijního biskupství v Poznani podřízeném přímo papeži a pozměnil podstatu magdeburského arcibiskupství, jehož prvořadou podstatou se stala jen církevní správa již dlouhodobě držených oblastí polabských Slovanů. Předběhneme-li běh času, tak proměna Otových východních záměrů vyvrcholila sjednáním a uzavřením sňatku v roce 972 jeho syna Oty II. s Theofanu, neteří byzantského císaře.

Druhá etapa zakládání pražského biskupství

972 – Rok úmrtí Boleslava I.

972 – Uzavřen sňatek mezi Otou II. a Theofanu.

972 – Umírá řezenský biskup Michal a místo něho je dosazen Wolfgang.

973 – Na sněmu o Velikonocích v Quedlinburgu je mezi účastníky i Boleslav II.

973 – 7. května umírá Ota I. a vládu přebírá jeho syn Ota II.

974 – Bratranec Oty II., bavorský vévoda Jindřich II. Svárlivý, zpochybnil Otův nárok na vládu a v červnu zahájil proti němu odboj za podpory Boleslava II. a Měška I. Již v září se však Otovi II. poddal a posléze skončil v internaci.

975 – Ota II. vpadl s vojskem do Čech a odvetou zase Boleslav II. do Bavorska. Spor byl v druhé polovině roku na čas urovnán.

976 – 2. února byl v Mohuči vysvěcen první pražský biskup Dětmar/Thietmar. Na soudu 28. dubna v Mohuči byla zaznamenána přítomnost biskupů wormského, špýrského, pražského a moravského.

Zemřel Boleslav I. i odpůrce založení pražského biskupství řezenský biskup Michal, přesto biskupství stále není založeno. Dosud předpokládané „formální založení“ na sněmu v Quedlinburgu roku 973 není možné, když byl biskupský stolec obsazen až začátkem roku 976, jak na to upozornil D. Kalhous (2004, 2005).

Mimochodem, podle dosud uznávané filiace legend a historického výkladu, by kult sv. Václava měl mít svůj původ v Čechách a byl záměrně šířen Boleslavem I. Výklad je to však velmi rozpačitý a zní podle D. Třeštíka přibližně takto: Boleslav I. nechal někdy v 60. letech přenést ostatky knížete Václava z Boleslavi do Prahy, jako nutný základ pro proces jeho svatořečení. Vytvoření domácího světce totiž mělo napomoci vzniku pražského biskupství, o který se Boleslav snažil. Když v roce 972 zemřel regensburský biskup Michal, odmítající založení biskupství, bylo biskupství „formálně“ založeno v roce 973. Následně vznikla v Řezně legenda Crescente fide a Boleslav II. se vzepřel Otovi II. První biskup Dětmar byl nastolen až v roce 976. Jinými slovy, Boleslav I. se o své vůli snažil vytvořit kult sv. Václava, jehož má být on bratrovrahem, a v zájmu vzniku pražského biskupství se tento úspěšný kníže chtěl jednou provždy stát legendárním bídákem, který se násilím zmocnil trůnu a byl neoprávněným tyranem, čímž by vědomě zpochybnil i vladařskou legitimitu svého syna i vnuka. První legenda o sv. Václavovi, míněna Crescente fide, ovšem měla vzniknout až po „formálním“ založení biskupství, tedy když už jejího sepsání nebylo třeba. Něco takového je sotva možné. Ve skutečnosti není žádný doklad o spojení zakládání pražského biskupství s kultem sv. Václava. Prvotní václavská legenda sapsaná mantovským biskupem Gumpoldem v Mantově vznikla až v roce 983 na zjevný popud čerstvě investovaného biskupa Vojtěcha.

Dosud uznávaný čas vzniku legendy Crescente fide po roce 974 je pouhou nedoloženou hypotézou. Legenda má blízký vztah k II. staroslověnské, jež je překladem s domácími doplňky Gumpoldovy legendy a mohla být napsána až po roce 1004 v době vlády knížete Jaromíra. Mimo jiné je dokladem uvedení jména údajného budečského kněze Učený.

Listina z roku 1086

Falzem vycházejícím z původních pravdivých skutečností je listina císaře Jindřicha III. [IV.] vydaná na synodě v Mohuči roku 1085, zlistiněná následujícího roku v Řezně. Její znění i s komentářem uvádí Kosmas a je známa i z jiného opisu. Pražský biskup Jaromír/Gebhart se domáhal sjednocení pražského a moravského biskupství a na synodě přede všemi rozvinul privigelium biskupa sv. Vojtěcha potvrzené papežem Benediktem a císařem Otou I. O listině se vede dlouhodobá diskuze, protože neodpovídá známým údajům. Císař Ota I. zemřel v roce 973, tedy devět let před Vojtěchovým zvolením biskupem roku 982 v Levém Hradci a následnou investiturou a biskupským vysvěcením ve Veroně roku 983. D. Kalhous uzavřel s tím, že listina nemůže souviset se zakládáním pražského biskupství, ale až s jeho sloučením a určená pro biskupa Vojtěcha. Pak se nejedná o Otu I., ale až Otu II., papežem není uvažovaný Benedikt VI., ale až Benedikt VII. Pak časově souhlasí vydání pro nově vysvěceného biskupa Vojtěcha.

V listině jsou popsány hranice údajné původní jednotné pražské diecéze včetně Červených hradů (řeky Bug a Styr), které měl již roku 981 držel kyjevský kníže Vladimír, tedy opět dříve nežli se sv. Vojtěch stal biskupem. Další nesrovnalostí v listině je zmínka o krajině Váh ve vazbě na město Krakov se „všemi krajinami“, a pak o hraniční řece Váh. Z toho plyne, že závěrečná část textu, v níž je teprve zmíněna i Morava, je dodatečným rozpačitým rozšířením. Obsah listiny má zjevně hlubší historii. V první části je zcela vynechán popis jižní hranice diecéze a po úvodním Tugast následují země Zelza, Liusena a Dasena s příponami -a, jež značí připojení v roce 936 Boleslavem I. Pokračují Litomerici, Lemuzi, Psouane, Chrowati a druzí Chrowati s obyvatelskými příponami -ici/-i/-ani, jako další rozšíření původního pražského archipresbyteriátu. Následuje výčet opět obyvatelských názvů v Polsku Zlassane, Trebovane, Bobrane a Dedosese zjevného následného roušíření. Tyto rozdíly tvarů názvů dokládají věrohodné opsání postupného rozšiřování a mohlo by se jednat o archetyp listiny s rozsahem panství a pražského archipresbyteriátu na počátku vlády Boleslava II. Pak by souhlasilo potvrzení císařem Otou I. Přidání popisu východní hranice s řekami Bug a Ztyr, města Krakoua a řeky Wag a tvrzením o potvrzení Vojtěchovi, by bylo dodatečným zfalšováním biskupem Jaromírem v roce 1085. Připomeňme si tehdejší situaci Boleslava II. Jel se na sněm do Quedlinburgu představit jako nový vladař nejen Otovi II, ale i ostatním pozvaným. To ve stínu možného ohrožení svého nároku na vládu ze strany Slavníkovců. Je nemožné, aby zároveň hned žádal po neúspěchu svého děda Boleslava I. o souhlas se založením pražského biskupství.

Je i druhá možnost, již naznačil D. Kalhous, totiž sepsání až v roce 983 pro biskupa Vojtěcha. Ale jen ve výsledném znění, tedy s přidáním východní hranice s Moravou a tím také potvrzením papežem Benediktem VII., jež bylo přidáno k dřívějšímu Oty I. Protože originál listiny není znám a podle Kosmova podání se už řešilo obnovení původní listiny, nedá se s jistotou rozhodnout. Jednoznačná je nemožnost vzniku listiny s uvedeným smyslem v roce 973, jako doklad jednotného pražského biskupství s moravským. Boleslav I., nám neznámým způsobem, obnovil moravské biskupství předpokládaně v letech 967–968 a přítomnost moravského biskupa je zaznamenána v Mohuči roku 976. V mezidobí, čili v roce 973, kdy se uvažuje o založení pražského biskupství, bylo moravské samostatné a nemohla vzniknout listina s jednotným popisem hranic obou biskupství. Tím padá jediné zdůvodnění pro vznik pražského biskupství na sněmu v Quetlinburgu o Velikonocích v roce 973. Nezbývá, nežli se ztotožnit s D. Kalhousem o založení pražského samostatného biskupství koncem roku 975 a jeho případně možném sloučení se sedisvakantním moravským za biskupa Vojtěcha.

Přiřazení pražského biskupství pod arcidiecézi v Mohuči

Dlouhodobá rozprava se také vede o důvodech přiřazení pražského biskupství pod arcidiecézi v Mohuči. Podle D. Třeštíka tím byla Mohuči nahrazena ztráta území a zisků po založení magdeburského arcibiskupství v roce 968. Podle velké časové prodlevy do roku 975 je to málo pravděpodobné. Vraťme se nejprve k zajímavé postavě mohučského arcibiskupa Viléma, po matce Slovana. Nejstarší, ale nemanželský syn Oty I., měl výjimečné postavení na Otově dvoře. Dostalo se mu výborného vychování a vzdělání, po celý život byl Otovou loajální podporou a zároveň vychovatelem jeho druhého syna a nástupce Oty II. Od roku 954 byl až do smrti v roce 968 arcibiskupem v Mohuči. Přitom až do smrti bránil svému otci v založení arcibiskupství v Magdeburgu a Ota I. byl Magdeburgem a jeho budoucím arcibiskupstvím téměř posedlý. Byla zde v roce 946 pohřbena jeho první manželka Edith a vedle ní spočinul roku 973 i on. Většinou se Vilémův odpor ke vzniku magdeburského arcibiskupství zdůvodňuje požadavky na majetkové vyrovnání ztrát pro mohučské arcibiskupství. Tak tomu snad mohlo být při prvním nesouhlasu roku 955, ale nikoli v následujících letech, protože Ota by jistě způsob majetkového vypořádání se synovou arcidiecézí našel. Skutečným základem sporu byly spíše rozdílné představy o nároku na pokřesťanštění východu Evropy.

Boleslav I. kolem roku 960 ovládl nejméně sever Moravy a nalezl zde dědictví po velkomoravském arcibiskupství se třemi biskupstvími. Jak přežívalo od pádu Velké Moravy se nedá s jistotou určit. Můžeme však přijmout, že Boleslav učinil restauraci jednoho biskupství se smíšenou liturgií a obsadil jej biskupem. Jenže toto biskupství muselo být nově přiřazeno pod nějaké arcibiskupství, když původní moravské již neexistovalo. Nejvhodnější arcidiecézí pak byla Mohuč zásadového polovičního Slovana, arcibiskupa Viléma. Byl schopen obhajovat jiný názor nežli měl Ota I. a dokázal vzdorovat tomuto vlastnímu otci. Takový krok zároveň nepoškozoval jinou diecézi, takže se nezachovaly ani listinné dokumenty protestů, nebyl ani nutný zvláštní souhlas s obnovou moravského biskupství a nebyla ani osoba která by z nějakého důvodu chtěla vystoupit proti tak vlivnému muži, jakým byl arcibiskup Vilém. Záhada kolem přiřazení Prahy pod Mohuč tedy vznikla poněkud „pragocentristickým“ přístupem. Za hlavní byl považován vznik pražské diecéze a v prvé řadě byla řešena jeho příslušnost k Mohuči. Máme-li nalézt smysluplné řešení, tak na to musíme jít právě obráceně.

Po odmítnutí povolit založení pražského biskupství se smíšenou liturgií papežem Janem XII., obnovil Boleslav I. moravské biskupství a zajistil jeho přiřazení k Mohuči, jako nejsnadněji proveditelný úkon. Je nanejvýš pravděpodobné, že to bylo dohodou s Otou I. a právě tím také byla odškodněna mohučskému arcibiskupství ztráta vzniklá založením arcibiskupství v Magdeburgu. Podle toho lze obnovu moravského biskupství vložit do let 967–968. Boleslav dal přednost prosazení staroslověnštiny v liturgii také v Praze a čekal na vhodnou příležitost k vyvázání Prahy z řezenské diecéze. To se jemu nezdařilo, až koncem roku 975 došlo ke vzniku pražského biskupství za Boleslava II. a úřadu se ujal Dětmar. Pražské biskupství bylo přiřazeno k Mohuči stejně, jako již před tím moravské. Vojtěch pakv roce 983 prosadil sloučení obou biskupství a díky tomu Kosmas nakonec listinu nazval Privilegiem sv. Vojtěcha dokládajícím původní jednotnost pražské diecéze s moravskou.

Zamýšlel Boleslav I. založit arcibiskupství?

D. Kalhous (2004, 2005) došel k závěru, že Boleslavovi I. šlo od počátku o vznik samostatného arcibiskupství. Rozprava o této možnosti přesahuje poslání tohoto článku, jehož podstatou je pouze nalezení vazeb mezi archeoastronomickým datem založení Boleslavovy rotundy a známými historickými daty a souvislostmi. Jak jsme si však ukázali, tak celá záležitost se vyvíjela, stejně jako politická situace. Pak není možné přijmout, že i Boleslav I. by setrvával stále na svém prvotním záměru. Pravděpodobně se snažil po obnově moravského biskupství a získání východních provincií o sjednocení diecézní příslušnosti se smíšenou liturgií na svém panství. Tím se pro něho možnost vzniku pražského biskupství s latinským ritem podle „přání“ papeže Jana XII. stala méně významnou a mohl se snažit o uskutečnění dalekosáhlejšího záměru.

Připomeňme si ještě okolnosti založení Bořivojovy rotundy 12. 4. 876. Byl to první kostel v Čechách, zároveň postavený za poplatnosti Prahy Svatoplukově Moravě a zcela jistě pro staroslověnské duchovní. Jestliže první kostel postavil Bořivoj, tak Praha diecézně spadala pod Moravu. Něco jiného je světská poplatnost východofrancké říši a bavorskému vévodství, která se u jednotlivých knížectví v Čechách jistě různě uplatňovala. Příslušnost (snad) pražského archipresbyteriátu k Řeznu může mít počátek až ve Spytihněvově poddání se králi Arnulfovi roku 895 a následném založení kostela jeho dosud neobjasněného kostela v prostoru Na baště na Pražském hradě. Nutná je také vazba na rozpad Velké Moravy. Je pouze zpráva, že roku 897 se do Řezna dostavilo poselství „Bohemanů“, kteří si stěžovali na útisk ze strany Moravanů. Není z toho jasné, o které z českých knížectví šlo a co bylo skutečným smyslem stížnosti. K poplatnostem a příslušnostem je zajímavá přítomnost bavorského vévody Arnulfa v Praze zároveň s Jindřichem I. Ptáčníkem roku 929. Tehdy byla stanovena poplatnost knížete sv. Václava Sasku, ale nadále přetrvala příslušnost Prahy k regensburské diecézi. Jestliže Boleslav postavil větší kopii Bořivojovy rotundy respektující její jižní apsidu, před kterou byl Bořivojův hrob, tak vědomě navazoval na velkomoravskou tradici. Opravdu je možné, že se mohl nakonec snažit i o vytvoření „nové kopie“ velkomoravské církevní organizace z doby Mojmíra II. Ta by pak byla kopií se vším, včetně obnovení příslušnosti Prahy s novým biskupstvím k obnovenému moravskému arcibiskupství. Případně mohlo být výslednou snahou přenesení arcibiskupství z Moravy do Prahy. Vzhledem k nedostatku zpráv z písemných pramenů se velmi dostáváme do roviny hypotéz. Jedno se však zdá být možné. V průběhu 60. letech 10. století nebylo zřejmě již hlavním založení pražského biskupství, ale obnova tradice velkomoravské církevní správy v celé državě Boleslava I.

Spis Diffundente sole

Nově se můžeme podívat též na spis zvaný podle počátečních slov Diffundente sole ,Když slunce‘ a posoudit, jestli se také ve své podstatě neobsahuje pokus o zfalšování historie. Vznik legendy je filologicky kladen ke konci 13. a do průběhu 14. století a je považována za derivát legendy tzv. Kristiána. Při vší úctě k autorům dosavadních sofistikovaných filologických rozborů legend a sestavám jejich filiací, není něco takového možné. Vždyť je její text již součástí Bödecké legendy z 12. století! Latinsky psaná legenda není vlastně skutečnou legendou, protože v ní není uctíván světec, ale stručně se zmiňuje o Přemyslovi a Libuši, Cyrilovi a Metodějovi, o Svatoplukovi I., Bořivojově pokřtění Metodějem, knížatech Spytihněvovi a Vratislavovi a jimi postavených kostelech. Jestliže výčet přemyslovských knížat končí Vratislavem I. (882–928), tak její základ byl vytvořen po jeho smrti a pocházela-li by nejdříve z konce 13. století, není myslitelné, aby nebyl zmíněn příběh sv. Václava. Pouhé uvedení jeho jména v předposlední větě „ ...na vévodský trůn Vratislav, otec svatého Václava.“, je zjevným pozdějším doplňkem.

Výsledné znění legendy, opravdu asi nejdříve z konce 13. století až 14, století, mělo nepochybně složitější vývoj. Informačním základem mohly být jedině nedochované a neznámé pražské staroslověnské hlaholicí psané anály asi z 1. poloviny 10. století popisující Bořivojův příběh a zaznamenávající vládu jeho synů a postavení či vysvěcení prvních kostelů. Jako vymyšlený přídavek již v archetypu se jeví údaj o založení kostela sv. Klimenta knížetem Bořivojem v místě jenž zván byl Hradec a totéž se týká i tamějšího kněze Kaicha (Caycha), jehož jméno je zřejmě vymyšleno podle Čech. Záměrem bylo nejspíše zveličení Bořivojových zásluh při šíření křesťanství a navýšení počtu kostelů v Čechách při žádání o souhlas se založením pražského biskupství, neboť spis se jeví jako doprovodný text k této žádosti. Také se jedná o nenápadné připomenutí nalezení ostatků sv. Klimenta věrozvěsty Cyrilem a Metodějem, převedeném na založení prvního vymyšleného kostela sv. Klimenta.

Kdy a jaký smysl mělo pořízení latinského výtahu ze staroslověnských análů, který obšírněji zdůrazňuje převzetí křesťanství z Moravy a křest knížete Bořivoje, zatímco o Spytihněvovi a Vratislavovi se zmiňuje stručně a Václava vynechává zcela? Motivem mohla být jedině podpora založení pražského biskupství se smíšenou liturgií a vznik je tedy možné položit do 60. let 10. století, či přímo do 1. poloviny roku 961. To je ovšem v době, kdy byl čekatelem na knížecí stolec předpokládaný Václavův syn Slavník. Proto není kníže Václav zmíněn, a jako by měl být z historie vymazán, aby nebyl podpořen Slavníkův nárok. Je vidět, že obě strany reprezentované autory legend Gumpoldova a Diffundente sole se pokoušeli upravovat historii podle svých potřeb. Takže archetypem legendy Diffundente sole by měla být listina popisující příchod křesťanství na Moravu a pak do Prahy, sepsaná přímo pro papeže Jana XII.

Vysvěcení a úmrtí prvního biskupa Dětmara

Kronikář Kosmas (Kronika Čechů, 1, XXIV.) zapsal úmrtí biskupa Dětmara/Thietmara dne 2. ledna roku od narození Páně 969. Téhož roku dle Kosmy byl 19. února zvolen Slavníkův druhorozený syn Vojtěch biskupem v Levém Hradci. Přitom je Dětmarova přítomnost zaznamenána na soudu v Mohuči podle zápisu z 28. 4. 976 a rovněž to neodpovídá jiným známým údajům. Podle shody zvolení 19. února a údaje z Notkerovy legendy Vita prior, že volba se konala v neděli, byl odvozen rok 982. Podle přítomnosti císaře Oty II. v Itálii v roce 983 je do tohoto roku vložena Vojtěchova investitura 3. června a vysvěcení 11. června podle Kosmou uvedených denních dat. Takže Kosmovo roční datum 969 úmrtí biskupa Dětmara má být špatně a přebírá se denní datum 2. ledna, jež zdánlivě vyhovuje následné volbě Vojtěcha 19. února. Je v tom ale chyba.

Kosmovo datum totiž vůbec není špatné, jen je potřeba umět jej číst podle klíče už dávno naznačeného Ivanem Dobrevem. Vznikem pražského biskupství se uzavřelo období nedochovaných pražských hlaholských letopisů, jež používaly kalendář antiochejské éry a následovaly zápisy podle též nedochovaných latinských letopisů. Pozná se to jednoduše. Domácí údaje pocházející z hlaholských jsou zpravidla zatíženy při převodu na latinské letopočty sedmiletým zkrácením podle rozdílu mezi antiochejským a kalendářem byzantské éry. Zápisy po vzniku biskupství takovou chybu už nemají. Takže rok 969 údajného úmrtí biskupa Dětmara musí být posledním zápisem se sedmiletou chybou. Mimo to byl při přebírání z hlaholského zápisu špatně pochopen květnatý zápis o Dětmarově ukončení jednoho způsobu bytí a přechodu do jiného, jako jeho úmrtí. Takže Kosmovo datum 2. ledna 969 Dětmarova úmrtí je ve skutečnosti jeho vysvěcením 2. ledna 976 (969 + 7 = 976). Podle itineráře vysvěcujícího arcibiskupa Wiligise byla možná doba vysvěcení stanovena na 3.–16. ledna 976 (Neagle 1915, 456). Takže tím dochází ke shodě. Vysvětlení potvrzuje jiný příklad, rovněž z Kosmovy kroniky. V roce 894 měl být pokřtěn kníže Bořivoj, což je opět téže chybné pochopení hlaholského zápisu, protože je jednalo o úmrtí. V tomto případě už sice není sedmiletý posun, ale nalezneme jej v Annales Bohemici, Auctuarium Mellicense a kronice Beneše Minority. V nich je Bořivojovo úmrtí v roce 901 (894 + 7 = 901).

Nezbývá, nežli se rozloučit s denním datem Dětmarova úmrtí 2. ledna, neboť zcela jistě náleží k jeho vysvěcení na biskupa. Zároveň nutně zůstává přibližné období jeho úmrtí nedlouho před volbou Vojtěcha biskupem 19. února, protože se stanovením nového biskupa či arcibiskupa se dlouho neotálelo. Něco jiného byl odklad investitury vladařem či vysvěcení nadřízeným církevním hodnostářem, jež se mohlo uskutečnit až po dosažení požadovaného věku. Takže i Vojtěch byl investován a vysvěcen až v roce 983 ve věku 30 let. Jiným známým příkladem je obdržení biskupské berly řezenským biskupem Michalem v roce 942 po úmrtí předchůdce Gunthera, ale jeho nastolení až v roce 944, tedy zjevně též po dosažení 30 let, jestliže je známo jeho úmrtí v roce 972.

Namísto uvedení pramenných zdrojů a citací, si dovoluji jen uvést odkazy na novější „po drátě“ přístupné práce, které je obsahují, a ze kterých jsem čerpal i některé informace a podněty.

Článek Davida Kalhouse Záhadné počátky pražského biskupství, ve kterém autor upozornil na nesrovnalosti v tzv. oficiálním výkladu, obsahuje bohatou bibliografii. Téma zpracoval i ve své disertační práci Kristiánova legenda a počátky českého politického myšlení pod vedením Martina Wihody. Zadání disertační práce přineslo plod v teoretických úvahách o odrazu vzniku české státnosti v legendě domněle z přelomu 10. a 11. století, byť ve skutečnosti pochází z 1. poloviny 14. století. Přesto je práce cenným příspěvkem k našemu tématu a obsahuje rovněž odkazy na zdroje.

Jan Cinert

27. 5. 2011

(Poslední úprava 3. 3. 2023)