Nově k vyvraždění Slavníkovců v Libici
K takzvanému vyvraždění Slavníkovců, ve skutečnosti čtyř mladších synů knížete Slavníka zemřelého v roce 981, v jejich ústředním hradisku Libice nad Cidlinou, se vyjádřilo za posledních 150 roků mnoho historiků. Obvykle jen jednoduchým přebíráním či rozvíjením svévolné úpravy legendárních textů provedené Františkem Palackým. Jeho záměrem bylo „očistit“ od vyvraždění Přemyslovce a svést vinu na Vršovce, již jsou už v Kosmově Kronice Čechů průběžně označováni za podlé nepřátele přemyslovského rodu. Pro stále opakované tvrzení bez důkazu, že Slavníkovce vyvraždili Vršovci, a že mimo Soběslava se měl i biskup Vojtěch nacházet v zahraničí, čímž unikl vraždění, je příznačné dnes užívané označení „konspirativní teorie“.
Nejprve tedy porovnejme znění písemných pramenů, jež se jediné k probíranému vyvraždění vyjadřují.
První zmínku nalezneme ve vojtěšské Vita prior, jejíž autorství bylo původně přisuzováno Janu Kanapariovi (?–1004), podle jména aventinského opata uvedeného v legendě. Dnes se za autora považuje lutyšský biskup Notker (972–1008) (FRB I, 19, 252–253) – zkráceno: Zatím udál se smutný a politování hodný zločin; viněna je totiž veřejně žena jistého šlechtice cizoložstvím spáchaným s osobou duchovní. Když ji podle zvyku barbarského zneuctění rodičové manželovi stíti chtěli, utekla k biskupu Vojtěchovi. Ten ji zavřel do kláštera jeptišek sv. Jiří. Pak bezbožný zástup stroje ukryté ženě smrt ozbrojen do dvora biskupského vrazil. Vojtěch vyšel z chrámu, v němž byl uzavřen, a pak dávaje bratřím, kteří u něho byli, políbení míru: „Buďte zdrávi, pravil, a modlete se za mne ubohého ku Kristu“. Dobrovolně proti nepříteli vyšel, řekl: „hledáte-li mne, tu jsem“. I odpověděl jeden z nich: „Marnou naději na mučednictví a slávu šlechetné smrti chováš. Nebude-li nám tato nevěstka co nejdříve vrácena, máme bratry tvé, na jejichž manželkách, dětech a statcích zlo toto pomstíme“. Našel se zrádce, jenž zástupu ukázal ženin úkryt, i uchvátili ubohou, jež marně oltáře se držela. Její manžel se zdráhal popravu vykonat, a tak byla sťata sluhou.
Druhý vojtěšský legendista Bruno z Querfurtu (?–1008) ve Vita altera (FRB I, 16, 281-282) předlohu trochu změnil – zkráceno: Jistá paní zapomenouc na urozenost svou cizoložství se dopustila; když pak hřích její vyzrazen byl, manžel smrt ženě strojil. Ona ale utekla k biskupovi, ten pak ji ukryl v chrámě za oltářem. Znenadání přišel zástup ozbrojenců a vyhrožujíc mečem žádal vydání cizoložnice. Posléze jeden zlomyslník vyzradil ženin úkryt, ozbrojenci vrazili do chrámu, vyvlekli za vlasy třesoucí se ženu a sťali ji.
Bruno z Querfurtu příběh cizoložné ženy poněkud zkrátil, aby zjevně vymyšlený příběh o Vojtěchově snaze o mučednictví učinil přijatelnějším. Zejména vynechal přítomné Vojtěchovy bratry v biskupově dvoře, neboť mu oprávněně připadala nevysvětlitelná jejich přítomnost v Praze. Co z uvedeného ale učinil F. Palacký?
František Palacký: Dějiny národu českého, 1928, 210: Manželka jednoho Vršovce, v cizoložství postižená, měla dle staročeského řádu pokutu smrti utrpěti rukou uraženého manžela. I utekla se k Vojtěchovi, jenž, když mu pokání činiti slibovala, život její zachovati chtěje, u jeptišek Svatojirských tajné outočiště jí povolil. Mezi tím ale přihnavše se Vršovci se zbrojným houfem učinili outok na dům biskupský, chtěje násilím se zmocniti hříšnice … Tu Vojtěch rozhněván postavil se sám mezi ně … než vůdce zástupu, hlava rodu Vršovcův, odpověděl mu ušklebačně, že neučiní sice jeho oučastna cti mučednické, ale nad bratry jeho že bude uměti náležitě se pomstíti, nevydáli ženy. Zatím podařilo se ouplatkem dověděti o místě, kde hříšnice ukryta byla … a když manžel její sám ji usmrtiti nechtěl, dali Vršovci jí od obecného slouhy hlavu stíti. Rozhořčen jsa, s pláčem a Vršovce proklínaje, opustil Vojtěch bez meškání Prahu a Čechy ...
K samotnému vraždění v Libici se legendisté vyslovili následovně.
Notker (FRB I, 19, 258–259): Tento národ ale přeohavný, k němuž pobádán [Vojtěch] byl se navrátiti, z nenávisti jmena jeho hrozného zločinu se dopustil. Neboť rodiče jeho [sic!], lidi to vznešené a vzácné, bídně zavraždili; bratry a bratrů syny, muže zároveň s nevinnou ženou, všechny nejukrutněji pobili; a dědiny jejich ohněm a mečem poplenivše všechny statky jim pobrali. Než jeden z bratrů jeho, když toto neštěstí doma se událo, nalézal se s vévodou polským Boleslavem mimo domov na výpravě císaře.
Bruno z Querfurtu (FRB I, 21, 288–282): Pět bratrů měl, kteří všichni mečem sešli. Z těchto bratr starší vstoupiv do služby císařské vyšel na pomoc k podmanění pohanů, kdeš také s Boleslavem, vévodou polským, v přátelství vstoupil. Týž císaři si stěžoval, že mnohá příkoří vévoda Český Boleslav bez milosrdenství jemu a bratřím způsobil. Až do jeho příchodu a pozdního návratu zůstavší doma čtyři bratři obdrželi mír a od vévody přípověď bezpečnosti, přísahou ztvrzenou. … slibem zavázal se Boleslav, aby znenadání zavraždil bratra. Příkladu nehledej daleko: v tomže pokrevenstvu zabil svatého Vácslava vlastní bratr. … Neboť ejhle! Nepřátelé z nenadání vyrazili a rozprášivše zástup město obklíčili; v sobotu (sic!) před svatým Václavem mučedníkem válku počali, … Ale zraněné město ve válce občanské podlehlo, bídným vyhnanstvím rodiny roztrhány, statky všechny padly do rukou nepřátel. … Čtvero bratrů svatého muže, ve válce udatní a nezvyklí opouštěti místo, k radě kněze Radly, … utekše se do kostela přijali smrt – jak lidé na ni pohlížejí – nečestnou. (V originále je sexta feria ,pátek' oproti překladu v sobotu. Vigilie v pátek odpovídá roku 995.)
Z nelegendárních pramenů jsou jen tři doplňující zprávy.
Dětmar z Merseburgu – Kronika, VII., 56 (41), 249, 2008: Vychovali ho v Corvey [budoucího pražského biskupa Thiddaga] a dostalo se mu dobrého vzdělání v lékařském umění. Boleslav starší [II.] povolal se svolením [corveyského] opata Dětmara Thiddaga k sobě, poté co jej za neposlušnost vůči Kristovu knězi [Vojtěchovi] postihlo ochrnutí. Díky Thiddagově léčbě se mu ulevilo. Když byl později Vojtěch jako zářící lampa vynesen z temnoty tohoto světa, jak už jsem řekl, přijal Thiddag na doporučení tohoto knížete a skrze Otu III. úřad pražského biskupa.
Hildesheimské anály, k roku 995: Rex Abodritos vastavit, urbes et oppida disiecit; occurritque in auxilium Bolizlau filius Misaco cum magno exercitu, necnon Boemani cum filio alterius Bolizlau venerunt; recepitque se rex in Saxoniam cum exercitu incolumi. ,Král Obodrity zpustošil, města a hrady zbořil; a přišel [mu] na pomoc Boleslav syn Měška s velkým vojskem, jakož i Boemani se synem dalšího Boleslava [II.] přišli; a vrátil se král do Saska s vojskem bez újmy.'
Teprve kronikář Kosmas (XXIX) doplnil název města a jména zabitých bratrů, ovšem s chybným přidáním Soběbora [Soběslava], nacházejícího se v té době na výpravě proti Obodritům: Protože toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci, ... vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratři svatého Vojtěcha a hradští bojovníci … stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi ... a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha ... I bylo zabito na hradě Libici roku od narození páně 995 patero bratří svatého Vojtěcha. Jména jejich jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav.
Na závěr opět výsledek ve František Palacký: Dějiny národu českého, 1928, 210–211: … měl Vojtěch ještě patero starších(sic!) bratří, Soběbora, Spytimíra, Pobraslava, Pořeje a Čáslava, ti pak přebývali společně v otcovském hradě Libickém … Brzy mezi Vršovci a Slavníkovci veřejné povstalo záští čili otevřená válka, ve kteréžto Vršovci přízní a pomocí mladého Boleslava [III.] převládali, až starý Boleslav [II.], uměním Korbejského mnicha Thiddaga ozdravěv, obě strany k míru donutil … [Po zjištění Soběslavovy stížnosti u císaře Oty III. a Boleslava Chrabrého] Vinili je ze srozumění s nepřáteli vlasti, počet jejich přátel menšil se, a když Vršovci opět záští proti nim počali, Slavníkovci všickni, muži, ženy a děti, dle rady přítomného tam opata Břevnovského Anastasia (sic!), někdy jejich domácího přítele utekli se do kostela k oltáři … Vzteklí nepřátelé vyloudivše je z kostela slibnými řečmi, potom povraždili všecky zrádně a krutě ...
Nic dalšího kolem události v pramenech není, a tak je možno přistoupit k vyhodnocení. Nejdůležitější je poznatek, že žádný původní autor neučinil nejmenší zmínku o Vršovcích, natož že by měli mít něco společného s vražděním v Libici. Vše si vymyslel až F. Palacký. Z popisu příběhu o nevěrné ženě od legendisty Notkera vůbec nevyplývá, že by velmožové slíbili pomstu na Vojtěchových bratřích, jež by byla v roce 995 v Libici naplněna. Notker si představoval situaci, že bratři jsou v biskupově dvoře, do něhož velmožové s ozbrojenci pronikli, a tím tedy mají bratry ve své moci. Výhrůžka byla vázána na požadavek vydání ženy a po její popravě pozbyla smyslu. Hlavně je historka o nejmenovaném klerikovi, nejmenované ženě, jejím nejmenovaném manželovi a nejmenovaných velmožích nutně vymyšlena jen kvůli sdělení čtenářům, že Vojtěch už tehdy toužil po mučednictví a připravoval se na ně. Je nemožné, aby si nějací velmožové dovolili na Pražském hradě násilně vniknout do biskupova sídla nez obav, že budou za takový čin potrestáni. Autor byl při vymýšlení pravděpodobně ovlivněn Vergiliovým popisem události při mýtickém pádu města Tróje: Trojská věštkyně Kassandra se schovala do chrámu, držela se usilovně sochy bohyně Athény, ale byla Ajaxem Menším znásilněna a vyvlečena z chrámu. Příběh o nevěrné ženě se vzápětí zalíbil tvůrci Druhé staroslověnské legendy, jenž jej přidal do původního Gumpoldova znění: Družka knížete Václava byla přistižena s jeho sluhou, ale Václav ji nepotrestal a naopak se sluhou oddal. Zde historka posloužila jako zdůraznění nezměrné dobroty budoucího světce.
Podle kronikářů Dětmara a Kosmy byl v době libické tragédie Boleslav II. postižen ochrnutím, patrně po mrtvici. Už Kosmas ve snaze odejmout odpovědnost za libickou událost z Boleslava II., jehož obdařil přídomkem Pius ,Zbožný', zveličil Boleslavovu nemohoucnost a napsal, že vládli předáci, již pak svévolně přepadli Libici. I takový pohled se zalíbil F. Palackému a většině novodobých historiků. Jenže, opět není možné, aby nějací předáci sami o sobě rozhodli o přepadení a vyvraždění Slavníkovců, příbuzných vládnoucích Přemyslovců. Mohli pouze jednat podle pokynů Boleslava II., jenž, když byl následně vyléčen, musel být i v nemoci schopen vyjadřovat svoji vůli. Podobně je nejistá představa o dobývání Libice, pro něž archeologie dosud jisté důkazy nenašla. Stráž na Libici nemohla zabouchnout vrata před přijíždějícími knížecími vyslanci s ozbrojeným oddílem, již pak mohli uspořádat krátký soud a vykonat popravu. Toto ovšem nelze zcela objasnit.
Je i otázkou, zda se mají žáci učit nazpaměť jména zabitých Slavníkových synů uvedených se stoletým časovým odstupem pouze Kosmou. Kronikář opisoval ohledně probírané události z Brunovy legendy, jak se pozná podle jeho údaje sťavše čtyři bratry v souladu s Brunem, ale pak též v souladu s Brunem I zabito bylo … patero bratří. Jenže ten mínil zahynutí mečem pěti bratrů, tedy včetně Soběslava padlého v roce 1004 na mostě v Praze. Kosmas to špatně pochopil a zapsal po přidání názvu Libice úmrtí všech pěti v tomto hradě roku 995. Zároveň Soběslavovo jméno zkomolil na Soběbor, a tím vším se náhle uvedená jména ostatních s velkým časovým odstupem jeví jako Kosmou vymyšlená.
Před ukotvením v čase událostí končících libickým vražděním nejprve ukotvěme Slavníkovce v prostoru. Kronikář Kosmas (XXVII) k roku 981zapsal: Zemřel Slavník … Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Dúdleby a Netolice až doprostřed hvozdu; k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou. Podle popisu by Slavníkovo panství zabíralo polovinu České kotliny, což je zcela nepřijatelné. Údajné přináležení jižních Čech s přemyslovskými hrady Chýnov, Doudleby a Netolice je ale snadno vysvětlitelné. Kronikář někde získal zprávu o doudledském údělu Slavníkova otce Václava, jenž je doložen v al-Masúdího kapitole O Slovanech: … pak kmen zvaný Dūlaba (Dúlaba – Douleba) – jejich vládce v té době se nazývá Wān.dž S.lāf (Václav).1 Přirozeně se domníval, že Slavník toto území zdědil, včetně ovládání cesty do kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka. (Kosmas IV.) Popis východní hranice odpovídá Kosmově soudobé východní hranici přemyslovského území, jež ztotožnil kvůli Slavníkově sídlení ve východočeské Libici.
Libice se nachází v zemi bývalých Charvátů, tak si připomeňme její vývoj podle dosavadních archeologických poznatků. Za bývalé ústředí sídelní oblasti se dá považovat hradisko Tismice v povodí Šembery díky starobylosti, rozloze a rozkvětu od počátku 9. století.2 Patří mezi hradiska založená kolem přelomu 8. a 9. století typu Hradsko u Mšena (Kanburg – Psov), jež byla příznačná založením na výběžcích bývalých říčních teras chráněných obvykle ze tří stran nezdolatelnými skalními srázy. Ke konci 9. století nastal úpadek hradiska, ale už mezitím před polovinou 9. století vzniklo hradisko dnes zvané Stará Kouřim v rozsahu jeho vnitřního hradiska (akropole). Tento typ hradiska jako např. Budeč také vznikal na mohutných terénních blocích, ale už s potřebou vytvoření opevnění po větší části obvodu, případně celém. Často jako údělné hradisko v příhodnějších polohách. Stará Kouřim byla rozšiřována do konce 9. století o střední a vnější pás opevnění, čímž zjevně přebírala úlohu ústředního hradiska země Charvat. Na přelomu 9. a 10. století bylo hradisko poničeno požárem a je možno odvodit napadení Moravany odvetou za odpadnutí od Velké Moravy. Posléze byl znovu postaven střední pás hradeb, tentokrát již robusnější s čelní kamennou plentou. Kolem poloviny 10. století hradisko zaniká.3
To je již doba, kdy se objevuje v Libici kníže Slavník. Prostor předhradí libického hradiska byl osídlen v mladší době bronzové (knovízská kultura) a v 6. století příchozími Slovany první vlny užívajících hrnce typu Praha-Korčak. Patrně je přilákala možnost sídlení na hranici záplavového území Labe, ale tehdy nedokázali využít příhodnosti místa na budoucí dálkové cestě a v sídlení následovala mezera do průběhu 8. století. O vzniku opevnění se vede rozprava a hradisko podle honosných pohřbů na východě akropole a v jeho předpolí, by mohlo vzniknout až na přelomu 9. a 10. století.4 Významná skutečnost ale odporuje představě o opevněném vnitřním hradisku (akropoli) s opevněným předhradím. Obě plochy, akropole a předhradí, byly poměrně hustě osídleny. Jenže ve východní části akropole vzniklo v té době řadové pohřebiště, což znamená, že tehdy nemohla být využívána k sídlení. Sídliště a pohřebiště se zpravidla vylučují. Muselo dojít k úpadku tamnějšího sídlení na akropoli a ta sloužila k pohřbívání elity sídlící v předhradí. Podle hrobové výbavy těchto hrobů vzniklo a bylo využíváno v 1. polovině 10. století. Takový proces je možno spojit s nárůstem významu polabské pravobřežní dálkové trasy po pádu Velké Moravy. Pak je možno vytvořit představu o Libici v době přidělení zdejšího údělu kněžici Slavníkovi vladařem Boleslavem I. roku 950 takovou, že se jednalo o opevněné sídlení v pozdějším předhradí na dálkové cestě. Plocha libické akropole byla následně převážně pokryta mocnou navážkou zeminy, jež zakryla předchozí sídliště i pohřebiště a vytvořila nový povrch bez paměti na předchozí období a lidi zde žijící a pohřbené. Do navážky byl pak založen kostel a knížecí palác. Jestli se vytvoření nového povrchu pro vznik nového vnitřního hradiska „na zelené louce“ odehrálo již s příchodem Slavníka po roce 950, nebo o něco později zároveň jako vytvoření pevnějšího povrchu pro stavbu kostela a paláce, nelze z pohledu archeologie rozhodnout. Pouze archeoastronomické datování založení uvedeného kostela 22. 2. 962 ozřejmuje období a pohnutku.5
Údělníku Slavníkovi byla patrně záměrně přidělena Libice, jako sice výnosné místo na velmi významné evropské východozápadní cestě 1. poloviny 10. století, ale jako blatné hradisko v meandru Cidliny s chabým strategickým významem. Podobnou pohnutku zmínil Kosmas ve vyprávění o Lučanské válce, když synovi poraženého lučanského knížete Vlastislava bylo údajně přiděleno blatné hradisko Drahůš, opět na obchodní trase, ale obtížně bránitelné. U Libice navíc na opačné straně přemyslovského panství nežli bylo Sasko se Slavníkovým politickým ochráncem Otou I. Ovšem nebylo to patrně Boleslavovým prvoplánovým „podlým“ záměrem, ale doplněním soustavy pravobřežních hradisek v denních vzdálenostech na uvedené trase. Směrem od západu to byla: hradisko u roudnického brodu na vrchu Sovice u obce Vetlá, hradisko Mělník, hradisko (Stará) Boleslav, předpokládaný dvorec v Lysé (nad Labem) a dvorec či opevněné hradisko v místě dnešní obce Libice.6 V době dosazení Slavníka do Libice ale Boleslav provedl či postupně prováděl převedení uvedené dálkové obchodní cesty do trasy přes Prahu. Dokladem je tehdejší vybudování hradisek rovněž v denních vzdálenostech: Drahůš u Postoloprt, Dřevíč, Libušín a východně od Prahy Královice.7 Patrně předpokládaným dvorcem v místě Českého brodu došlo k odbočení do Libice s pokračováním dále na severovýchod. Nálezy boleslavských denárů na severovýchodu Evropy dokládají rozvoj obchodu i v severovýchodním směru v souladu se zprávou o Praze od ibn Jacúba.
Rok 950 počátku Slavníkova libického údělnictví není v písemných pramenech, ale je dán souvislostmi. Jeho syn Vojtěch byl vysvěcen biskupem v roce 983 vzápětí po úmrtí předchozího biskupa Dětmara. Podmínkou pro následnou investituru byl Vojtěchův věk nejméně 30 roků. Takže v roce 983 byl třicetiletý a tím se narodil v roce 953. Ovšem jako druhorozený, takže starší Soběslav se musel narodit roku 951, a tím Slavníkův sňatek se Střezislavou a zároveň přidělení údělu spadá do roku jeho plnoletosti 950. Zároveň je přidělení údělu jedině spojitelné s jednáním mezi Otou I. a Boleslavem I. v podhradí hradu Nova roku 950, o kterém podává zprávu kronikář Widukind (Dějiny Sasů, VIII.).
Boleslav I. se snažil o založení pražského biskupství a získání souhlasu papeže Jana XII. během vojenské výpravy Oty I. do Itálie v roce 961 a během příprav výpravy dal podle archeoastronomického datování založit rotundu Zvěstování P. Marii v Praze 3. 4. 961. Papežova odpověď se zamítnutím uplatnění staroslověnštiny v zakládaném biskupství je známa z Kosmovy kroniky. Založení velkého libického kostela o necelý rok později, mimochodem v době, kdy se měl přes Libici vracet z neúspěšné misie v Kyjevské Rusi budoucí magdeburský arcibiskup Adalbert,8 je nejpravděpodobněji dokladem změny Boleslavova plánu. Zřejmě se začal snažit o obnovu velkomoravského arcibiskupství, k němuž by nebylo potřeba žádného souhlasu. K tomu ovšem nutně potřeboval vznik alespoň jednoho sufragánního biskupství vedle pražského. Poměrná velkolepost libického chrámu, srovnatelná v tehdejších Čechách jen s bazilikou sv. Jiří a rotundou Zvěstování P. Marii v Praze, naznačuje záměr vzniku potřebného biskupství právě v Libici. Byť se nedá uvedený proces s jistotou doložit, zůstává nejméně vazba založení libického kostela na Boleslavovu snahu o vznik (arci)biskupství, byť by se založením měl jen navýšit počet českých kostelů jako doklad velkého pokřesťanštění země pro další snahu o založení diecéze. Libický kostel bylo možno založit jen se souhlasem vladaře Boleslava. Založením arcibiskupství v Magdeburgu a biskupství v Poznani roku 968 skončilo předpokládané společné úsilí Oty a Boleslava v zakládání diecézí a znám je až výsledek. Velkomoravské arcibiskupství bylo obnoveno jen jako biskupství předpokládaně v Olomouci a až koncem roku 975 vzniklo latinské pražské biskupství. Zánik libického kostela spadá podle archeologie do období po roce 995.
Nastal čas seřadit v čase události vedoucí k libické tragédii se zřetelem na průběžné uplatnění nároků na pražský knížecí stolec. Po úmrtí prvního známého Přemyslovce knížete Bořivoje v roce 894 nastoupil k vládě jeho prvorozený syn Spytihněv. Při jeho úmrtí v roce 915 bylo jeho prvorozenému synu Václavovi jen 18 roků, čímž nebyl plnoletý, a tak místo něj usedl na stolec podle práva stařešinství 33letý strýc Vratislav, mladší bratr Spytihněva. Po jeho úmrtí v roce 928 se ujal vlády jeho synovec Václav, příslušník prvorozenecké linie po otci Spytihněvovi a zároveň jako starší oproti navíc nedospělému Boleslavovi, prvorozenému synu Vratislava. V písemných pramenech je ale Václav označován za Vratislavova syna, takže ten byl nucen přijmout Václava za svého syna, patrně bavorským vévodou Arnulfem už v roce 922, aby se Václavův nárok na vládu stal zcela nezpochybnitelným. V roce 929 byl Václav východofranským králem Jindřichem I. uznán jako pražský vládce a učiněn poplatným. Podle dalších souvislostí nejspíše do následujícího roku 930 spadá Václavův sňatek s neznámou příbuznou Jindřicha I. nebo Arnulfa a do roku 931 narození syna Zbraslava, zkráceně Slavníka. Jenže zároveň dospěl kněžic Boleslav, také on se musel v roce 930 oženit a v roce 931 se mu musel narodit v pramenech nejmenovaný syn, aby jako 19letý roku 950 mohl už držet úděl v „hradu Nova“, předpokládaně Žatci.9
V roce 946 obdržel král Ota I. Boleslavova rukojmí (Widukind Dějiny Sasů, 2, XL). Dá se odvodit podle následných událostí, že mezi nimi byl ten nejdůležitější, patnáctiletý Zbraslav/Slavník, mající v prvorozenecké linii už od Spytihněva nárok na vládu v Praze.
K roku 950 je zpráva o obleženém synu Boleslava I. v hradě Nova vojskem Oty I. Aby celá situace měla smysl, musel být v jeho vojsku nyní už 19letý Slavník mající nárok v prvorozenecké linii na vládu na úkor Boleslava I. a jeho syna náležejících do vedlejší rodové linie. Není více známo o obsahu následných jednání v podhradí po přerušení boje mimo Boleslavova uznání Otovy nadřazenosti. Ale odvodit lze dílčí výsledek, dosazení Slavníka do Libice hned téhož roku. Ota potřeboval schopného a tehdy už i mocného Boleslava jako spojence, takže celou situaci nehrotil do nejistého výsledku, totiž snahu o prosazení Slavníkova prvorozeneckého nároku. Stačilo, že Boleslav přijal Otovu nadřazenost, jak by to učinil i Slavník dosazený za vladaře. Boleslav zůstal vladařem s uplatněním stařešinského nároku, ale patrně zároveň s tím, že po Boleslavovi nastoupí Slavník v prvorozenecké řadě, namísto stejně starého Boleslavova syna.
Cesty osudu byly tehdy obzvláště nevyzpytatelné kvůli časným úmrtím díky neléčitelným nemocem a v tomto případě naopak i dlouhověkosti Boleslavově. 15. července 967 ve věku 36 let zemřel „otec Boleslava II.“, nejmenovaný syn Boleslava I. z hradu Nova. Protože Boleslav II. je v Kosmově kronice považován za syna Boleslava I., ten musel adoptovat svého vnuka Boleslava II. do pozice prvorozeného syna, čímž obešel dohodu z roku 950 o upřednostnění Slavníka proti nyní zemřelému nejmenovanému synu. Příslušník hlavní rodové větve podle prvorozenosti Slavník nedostal už příležitost pro uplatnění nároku až do své smrti v roce 981. Boleslav I. zemřel v roce 972 a o Velikonocích roku 973 v Quedlinburgu je už Boleslav II. uveden jako pražský kníže. V témže roce podle zjištěných dožitých věků a dalších souvislostí se mu narodil prvorozený syn Václav.
Osud opět neúprosně zasáhl. Kněžic Václav stačil zplodit prvorozeného syna Oldřicha narozeného v roce 993 a pojmenovaného po v témže roce svatořečeném augsburském biskupu Oldřichovi, a v následujícím roce 994 ve věku 21 let zemřel. Takže se opakovala v další generaci stejná situace, jako v roce 967. Boleslavovi II. zůstal až druhorozený syn Boleslav (III.), ale Slavníkův syn Soběslav byl příslušníkem nepřerušené prvorozenecké linie od Spytihněva. Avšak byl malý, ale důležitý rozdíl. Soběslav narozený roku 951 byl navíc starší, nežli v roce 953 narozený Boleslav II., takže měl nárok na pražský stolec podle práva prvorozenosti i stařešinství. Neuznání jeho nároku v době nemohoucnosti a očekávání úmrtí Boleslava II. včetně dřívějších ústrků mohla jedině být ona „mnohá příkoří“, na něž si Soběslav osobně stěžoval u císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého během výpravy proti Obodritům roku 995. Stížnosti by byly k ničemu, kdyby podle tehdejších zvyklostí nežádal zároveň o vojenskou podporu pro prosazení nároku. To se už utajit nemohlo, takže když zpráva o tom dorazila do Prahy, z vůle ohroženého Boleslava II. i s ohrožením nároku jeho syna Boleslava [III.] byla provedena trestná výprava do Libice. Obvykle se uvádí, že biskup Vojtěch se zahránil díky svému pobytu v Římě v době libického vraždění. To je zřejmě mylná představa. Pražský biskup sídlil a v té době byl zjevně v Praze a odešel do Říma právě kvůli události v Libici.10
Boleslav II. celou situaci tedy ustál, ale jeho druhorozený syn Boleslav III. se později potýkal se zpochybňováním oprávněnosti svého vladařství, což je ale už jiná kapitola. Jen doplňme, že Soběslav nakonec v roce 1003 přeci jen přitáhl do Prahy ve vojsku Boleslava Chrabrého. Nepodařilo se mu prosadit a padl v roce 1004 na mostě přes zaniklé rameno řeky v místě dnešního malostranského konce Karlova mostu během ústupu Poláků s Boleslavem Chrabrým přes pražský brod.11 Tím skončila prvotní historicky známá přemyslovská prorozenecké linie a zároveň se mohl v klidu přijmout kult jejího příslušníka sv. Václava pražskou vedlejší rodovou větví. Od roku 1004 vládnoucí Jaromír jako první razil denáry s nápisem Svatý Václav.
Jan Cinert
10. 1. 2024
1 – MMFH III, Rýžoviště zlata a doly drahokamů od al-Mas'údího, 5, 2011, 363.
2 – Naďa Profantová et al.: Tismice jako produkční a nadregionální centrum Čech 8. a 9. století. In: Památky archeologické CXI, 2021, 193-271.
3 – Výzkum hradiska je popsán v Miloš Šolle: Stará Kouřim a projevy velkomoravské hmotné kultury v Čechách, 1966.
4 – Jarmila Princová – Jan Mařík: Libice nad Cidlinou – stav a perspektivy výzkumu. In: Archeologické rozhledy LVIII, 2006, 643–664. K datování nejstarších hrobů podle artefaktů Jiří Hošek – Jiří Košta – Jan Mařík: Nálezy raně středověkých mečů v aglomeraci raně středověkého hradiště v Libici nad Cidlinou. In: Sborník Národního muzea v Praze, řada A – historie, 66 · 2012 · 1–2, 71–85.
5 – https://www.bylotojinak.cz/archeoastronomicke-datovani-predromanskych-kostelu
6 – K uvedeným hradiskům Vladimír Čtverák et al.: Encyklopedie hradišť v Čechách, 2003. K dvorci v Lysé jen Kosmas XLII.
7 – Tamtéž. K novému datování Libušína Ladislav Varadzin: Raně středověké hradiště Libušín – hlavní poznatky z revizního zpracování výzkumů. In: Archeologické rozhledy LXIV, 2012, 723–774. Ke Královicím Ivo Štefan – Jan Hasil: Raně středověké hradiště v Praze-Královicích – Výsledky výzkumu vnějšího opevnění. In: Archeologické rozhledy LXVI, 2014, 453–492.
8 – MGH, Regino z Prümu Kronika – pokračovatel k rokům 957–962.
9 – K provázanosti těchto dat viz https://www.bylotojinak.cz/rodokmen-nejstarsich-premyslovcu.
10 – David Kalhous: Svědectví z první ruky? Nad „pramennou hodnotou” nejstarších vojtěšských legend. In: Historia Slavorum Occidentis 1(2), 2012, 37–58.
11 – K události Kosmas 1, XXXVI. a Dětmar VI., 11.–12. (9.).
