Bůh Cernunnos a kultovní vozík ze Strettwegu
Při chůzi po ne zcela vyšlapaných stezkách se občas stane, že jedna noha sklouzne do vedle se nalézajícího bahna. Důležité je dokázat nohu z bahna vytáhnout a kráčet dál. O něčem takovém je i tento článek. V knize Bylo to jinak (2008) jsen ztotožnil keltského boha Cernunna (vyslov Kernunos) s naší mýtickým Krokem, starořeckým bohem Kronem a „čarodějem“ z jeskyně Les Trois Fréres s výkladem, že se u všech jedná o zbožnění solárního roku. Svedla mne k tomu shoda jmeného kořene K-r-n(k) a přítomnost parohů. Z toho jsem odvodil, že ke jmenné shodě s parohy, jako základního atributu, vedlo jejich každoroční shazování a obnovování. Pro moderního člověka je někdy velmi obtížné se zcela přenést do doby před desítkami tisíc let a hned úplně pochopit myšlení našich tehdejších předků. Vydejme se tedy znovu do dávných časů po stopách jeleních parohů.
Jeden, dva, já a ty
V době před 50–40 tisíci lety se z prostoru jihovýchodní Evropy vydali západním směrem lovci a sběrači, kteří v pásu jižní poloviny Evropy vytvořili v období 40–30 tisíc let př. n. l. kulturu Aurignacien (čti óriňasjen). V této epoše se počínají vytvářet kultovní sošky, které dokládají pokusy o zobrazení nehmotných projevů reálným způsobem. Lidé již dříve přešli od skřeků k artikulovaným hláskám, ale používali je velmi jednoduše. Jejich výrazy byly tvořeny pouze samotnými hláskami. Dodnes se nám skze tyto hlásky dochoval jeden prapůvodní způsob nazírání na svět.
Naši předchůdci šli do Evropy vystřídat neandrtálce a ve své slovní výbavě již měli základní způsob rozlišování protikladů použitím samohlásky (vokálu) jako kladu a souhlásky (konsonantu) jako záporu. Nejstaršími jsou zřejmě A a N, které se staly základem pro vyjádření souhlasu a záporu. Prvotním rozlišením jedinců bylo Já–Ty, vytvořené protikladem samohlásky a souhlásky A–T(D). Tito lidé už také počítali, ale opět velmi jednoduše. Měli pojmenované pouze číslovky jedna a dvě, nejspíše původně opět protikladem na principu A–T(D). Při počítání s vyššími číslovkami se používaly pouze dva prvky: tři = A + T, čtyři = T + T. Pro život lidské skupiny byl zásadní počátek dne, jeho ukončení a přibližná časová orientace v jeho průběhu. Během dne se po zemi posouvá hranice mezi světlem a stínem, a jejím sledováním se zrodila představa o nerozlučně spojených blížencích Světlo (Jas)–Stín, kteří spolu navzájem soupeří. Opět byl pro vyjádření tohoto protikladu použit princip A–T(D). Tyto způsoby použití se zachovaly v tzv. indoevropských jazycích ve výrazech pro 1. a 2. os. j. č. a částečně u pojmenování číslovek jedna a dvě. Ačkoli prvotní princip Jas–Stín podlehl později v názvosloví vývoji v jednotlivých kulturách, přesto se dá původní podoba takto zpětně vyložit.
Zrození Boha a božské Pramatky
Pro lovce a sběrače každodenně si obstarávající potravu bylo také velmi důležité, jaké je denní počasí. To může být různé, nedá se spočítat a ani dodnes s jistotou předpovědět. Jako by tam nahoře byl někdo neviditelný, který myšlenkou podle svého rozmaru počasí mění i během jednoho dne. Je tam odedávna a bude do nekonečna, což dokládá každodenní pohyb jeho jediného oka – Slunce. Tím se zrodila představa o prvotním a jediném skutečném, nespočitatelném a nehmotném Bohu, který byl zároveň nekonečným lineárním slunečním časem. Vedle blíženců Světlo–Stín ovlivňoval i tento Bůh počasí – oblohy konání lidí během dne a navíc obsahoval také protikladné prvky, jasnou a zataženou oblohu s deštěm. Nemohl tedy být pojmenován jinak, nežli spojením protikladů vokál–konsonant a vzniklo snad první skutečné slovo – název prvotního boha AN. Je dochován u Sumerů, následných mezopotámských kulturách a u Chetitů jako Anu, římský Aión a s protezí J- rovněž římský Janus. Je římským bohem se dvěma tvářemi vyjadřujícími protiklad Světlo–Stín a jedná se o spojení výše uvedených blíženců do jedné osoby. Jméno vzniklo také použitím aurignackých vyjádření kladu a záporu. Pozůstatkem je kupodivu i slovanská 3. os. j. č. – on. Není jistota, zda byl opravdu prvotní název AN, prozatím je uveden jako modelový příklad.
Jsou totiž i jiné prastaré slovním kořeny ve jménech stejných Bohů v západoasijském a evropském prostoru. Další je AR, například řecký Urános a německá 3. os. j. č. er. Po předpokládané přeměně na AL vznikla jména semitských Bohů El, Elohim, Alláh a chetitského Alalu. Kořen je použit také ve jméně finského mýtického kováře, takže heroje letní poloviny roku, Ilmarinen. Dále je v akkadském eliš ,nahoře‘, kupodivu i ruské protikladné spojce ili ,nebo‘ a německé alles ,vše‘. Jeho stopy jsou v rozšířeném obecném základu sol ,Slunce‘ a dokonce i čínském Li ,Slunce‘. Při posuzování proměn R → L se jeví jako nejlepší postup podle náročnosti vyslovení hlásky. Původním by mělo být hrdelní R, blízké dnešnímu germánskému R, z L se nejspíše vyvinulo zase náročnější „východní“ R.
Třetím zřetelným základem je AT/AD v germánském Odin a védském slově átar ,oheň‘, s protezí v- našem vatra, a německém Vater ,otec‘. Je také použit jako jméno sumerského boha jarní rovnodennosti Utu. Jméno finského prvotního Boha Ukko nejspíše vzniklo kentumací kořene AT.
Už tento velmi stručný výčet příkladů jasně ukazuje, že prvotním významem uvedených kořenů bylo společně nahoře, nebe a Slunce (později i oheň), tedy podstata prvotního Boha. Lidská představa o jeho existenci by pak měla být zhruba stejně stará, jako tvorba slov na principu vokál–konsonant. Časové vymezení je obtížné. Jednotlivé kořeny AN, AR/AL a AD mohou již dokládat více lidských vln při odchodu z Afriky kolem 60.000 let před n. l., nebo jsou až odrazem dělení původně jednotných aurignacienských lidí během následujícího gravettského období. Gravettská kultura se podle archeologických nálezů skládala ze čtyř mírně odlišných okruhů: iberský, italský, středoevropský a ukrajinský. Na konci gravettienu 20–18 tisíc let došlo k poslednímu maximu evropského zalednění a gravettští lovci se stáhli do jižnějších poloh. Pro následné období paleogenetika rozděluje populaci podle tří haploskupin: Iberský okruh s R1b, Italsko-balkánský s I1b1 a východoevropský s R1a. To může mít také vazbu s uvedeným etymologickým rozdělením do tří skupin.
Bůh s jeho nekonečným slunečním časem byl stvořen, ale na obloze se pohybuje ještě jedno významné těleso – Měsíc. Jeho proměny jsou velmi blízké ženskému menstruačnímu cyklu, a tak Bůh dostal s odstupem času partnerku, bohyni průběžného měsíčního času. Jejím zpodobením jsou známé paleolitické „Venuše“ z období gravettienu, jejichž smysl dlouho odolával správnému odhalení. Tak, jako je noc ošklivá a nepříjemná, byly tyto Venuše zpodobněny jako obézní nevzhledné staré ženy, byť vyspělou výtvarnou stylizací. Pozdější vytvoření pojmu se odráží v dochovaných názvech vytvořených až na principu konsonant–vokál–konsonant, což odhadem odpovídá právě gravettienskému období. Tedy pokud se vůbec dají původní názvy dostatečně odhalit. Později totiž nabyly na významu její dvě „dcerušky“, Novolunní a Úplňková dívka. Mnohem později při vytváření solárního kalendáře nahradila Pramatku její novolunní dcera. Ta možná převzala od své matky původní „mateřský“ kořen NAT/MAT. Tak se uplatnil ve jménech egyptské Nut, s protezí A- u ugaritské Anat, a kentumově u indické Nakti. My používáme slovo noc. Čínské výrazy Nü ,žena‘ a Mu ,matka‘ s tím mají patrnou souvislost. Poměrně jisté původní jméno je ugaritská Ašera, partnerka Boha Ela, která zaznívá v našem slově šero a hlavně ve významu šeredná, jako jsou ony paleolitické „Venuše“.
Bůh dostává syny
Není jisté, zda lidé vnímali Boha a Pramatku od začátku jako božský pár. Zřejmě hlavně v období gravettienu 30–18 tisíc let př. n. l. si lidé více uvědomili důležitost střídání letní a zimní poloviny roku. Lovili totiž stádní zvířata, která se pohybovala v závislosti na ročních dobách. Proto jim museli svůj lovecký život přizpůsobit a lépe se orientovat v čase během roku. Bůh průběžného slunečního času dostal své dvě obdoby v rámci roku, syna zimní poloviny a syna letní poloviny roku. Stejně jako Pramatka zmíněné dvě dcery, jako obdoby fází Měsíce. Velmi pěkně se princip zimního a letního syna odráží ve jménech sumerských bohů s malým b-, totiž Enki ,An přízemní, zimní‘, neboť ki je ,země‘ a Enlil ,An horní, sluneční‘, protože lil má výše uvedenou vazbu na pojem el ,horní, sluneční‘. Ze stejného důvodu my říkáme zima, protože v té době je Slunce při zemi.
Základní dělení bylo na zvířata, stádní rohatá či parohatá a šelmy, které je lovily. Spolu s poznáním, že zvířata jsou tučná, kdežto šelmy nikoli, došlo k zásadnímu dělení zvířecích podob obou božích synů. K bohu zimní poloviny roku přicházejícímu o podzimní rovnodennosti, kdy byla hojnost potravy, byla přiřazena zvířata (základní kořen T.R), k letnímu přicházejícímu v bídném období jarní rovnodennosti šelmy (S.L/K.L). U tehdy lovených zvířat byly pouze dvě výjimky. Kůň není tučné a rohaté zvíře, a proto byl později spojován s létem a pohybem slunce. Loven byl na Moravě a Sibiři také mamut, který též byl stádním a tučným zvířetem, byť místo rohů či parohů měl kly. Předcházel tak rovněž odlišnou pozdější zoomorfikaci zimního období oblíbenou zejména u Keltů, totiž tučného kance s výraznými nahoru vytočenými horními špičáky.
V době poledové, kdy již mamut vyhynul a sob se stáhl na sever, se v ikonografii pro zvířecí vyjádření bohů zimní poloviny roku uplatnila zvířata: býk, bůvol, jelen, beran a kanec; pro bohy letní poloviny roku šelmy: lev, tygr, pes, vlk a medvěd. Také letní šelmy mají výjimky, krokodýla a slona, který je pozdější indickou zoomorfikací letního slunovratu (viz níže).
Pohádka O jelenovi Zlaté parohy nás poučuje, že v pásu středu Evropy byl vedle kance oblíbenou zvířecí podobou zimní poloviny roku jelen. V pohádce je Šmolíček třikrát pokoušen třemi Jezinkami v době od svého narození o zimním slunovratu do jarní rovnodennosti. Nakonec jeho ochránce jelen Jezinky zažene. Jelenovi zlaté parohy navozují možnost, že u zvířat byl důležitý kontrast mezi parohy a zbývajícím chlupatým tělem, podobně jako je to u slunečních paprsků pronikajících zpoza mraků. Jak bylo už výše upozorněno, tak i „čaroděj“ z jeskyně Les Trois Fréres má výrazně světlé parohy. Protože takový kontrast byl nejvýraznější u mamuta, je pravděpodobné, že právě mamut mohl být na počátku takových zoomorfních představ. Nejen naše kost, ale zejména latinský tvar osteon, související se slovy jas, německý Ost ,východ‘, rusky vostok, takovou myšlenku podporují. Dědicem „jasového“ a „východu Slunce“ názvosloví a funkce kostěných výrobků se posléze staly kovy a z nich vytvářené nástroje.
Dvojjedinná blíženecká podstata Stín–Světlo se promítla do tvorby jejich jmen, která byla jen vzájemnou obměnou. Nejstarší vyobrazení Blíženců máme až z dob vyspělých kultur, ale jejich základní podstata je zachována. Jsou strážci bran měst, vchodů do domů a svatyň, takže střeží rozhraní mezi světlým venkovním a zastíněným vnitřním prostorem. Mimo to jsou také ochránci božích trůnů a trůnů zástupců bohů na zemi, tedy panovníků. Chrání tak nedotknutelnost zbožnělé podstaty před vnějším světem a nechybí téměř na žádném starověkém panovnickém nebo božím trůnu.
Jméno démonického ptáka se lví hlavou znělo sumersky Imdugud a v akkadštině byl nahrazen tvarem Anzu. S tím souvisí původní pojmenování akkadského boha Sína, které slabikovým klínovým písmem bylo zapsáno jako EN.ZU a posléze jako ZU.EN → Sín. Je otázkou, zda šlo o ovlivnění pozdějším indoevropským slovem syn a obdobami anglického San ,Slunce‘, nebo naopak. V každém případě je tragickým omylem v mytologii, že Sín má být bohem Měsíce. Jedná se jednoznačně o slunečního Potomka, který se rodí za zimního slunovratu a jeho čas byl počítán po 30denních měsících blízkých délce lunace. Ani nikdy nikde žádný bůh Měsíce nebyl.
V pozdějších mýtických příbězích a pohádkách také někdy dochází ke splývání vlastností denních blíženců Stín–Světlo s „velkými blíženci“, totiž heroji 20denního kalendářního měsíce a 30denního měsíce. To nás nesmí mýlit. Původní princip se někdy ještě jednoduše rozpozná tak, že denní Blíženci prožívají svůj příběh společně – neoddělitelně.
Mezolit, neolit a eneolit
Při porovnávání mytologie a etymologie se nejeví pravděpodobnou všeobecně uplatňovaná teorie o existenci indoevropského národa a jazyka. Ostatně tuto starou jazykovědnou teorii nepodporuje žádný výzkum v jiných vědních oborech. Výrazná příbuznost tzv. indoevropských jazyků je ale skutečně nepřehlédnutelná. Podstatně pravděpodobnější je postupné štěpení lidských skupin v závislosti na změnách klimatu, jejímž pozůstatkem byla v Evropě a východním Středomoří tzv. nostratická příbuznost jazyků. Proto lze v rámci mytologie a etymologie v těchto jazycích nalézt mnoho společného a zároveň i určit stáří něktarých základních mýtů. Indoevropská příbuznost nemůže mít původ v jednom protonárodě, který se někde z ničeho nic objevil a začal si sám po svém mluvit. Je výsledkem sdružování a rozpadů nostratických kultur na území Evropy v době poledové.
Známá teorie o rozdělení indoevropských jazyků na východní satémovou a západní kentumovou větev je dnes již antikvována, ale samotný princip je platný. Snad někdy v době 10 000–4 000 let př. n. l. se vydělily skupiny S-ová a K-ová z původní T-ové. Tím se ve slovech spojených se Sluncem či ohněm různě odvozených uplatnily hlásky: např. S → jas, K/G → oheň, vedle zachování T → vatra. Zároveň užívání hlásek m nebo n ve stejných slovních kořenech a zrovna tak r-l, h-g, s-h a q-p (to keltských jazyků) spíše dokládá pozůstatky původních rozdílných skupin spojených v rámci neolitických kultur do indoevropské příbuznosti.
Uveďme si praktický příklad tvorby nových slov obohacením slovního kořene a použití výpůjčky „slovanskými“ chovateli dobytka. Kořen AK, ve významu roh, byl rozšířen o P- a vzniklo *pak → bek → býk. Pro pojmenování kleštěného býka byla použita výpůjčka vzniklá z kořene AL obohaceného rovněž o P-. Vzniklo *pal → bal → vol → vůl. U pojmenování samice se dochoval až dvojnásobně rozšířený kořen AR v podobě karv, z toho dnešní kráva. Pojmenování potomka se vytvořilo obohacením kořene AL o T-, a z kořene TAL vzniklo tele. Z porodu telete, tedy telení, vzniklo pozdější změnou hlásky slovo dělení a dělání, dalším rozšířením o -G vznikla děloga → děloha.
Tato tvorba slov měla úzkou vazbu na rozvíjející se teologii. Jestliže byl Bůh oblohy jednou skupinou nazván El, jeho syn a tudíž letní slunečné období, byl nazván rozšířeně Tel. V teogonii se částečným dědicem původního boha počasí stal heroj/bůh zimní poloviny roku. Jeho zoomorfikací se stal býk, zdědil také mýtickou tvorbu lidí a stal se rovněž i otcem Potomka, heroje slunečního času, tedy ve zvířecí podobě telete.
Z chetitského mýtu známe boha slunečního času jménem Telepinu a synem slunečního héroje devatenáctiletého cyklu Odyssea byl Telemachos. Součástí eleusinských mystérií o zrození nového vegetačního boha byl obřad teleté, konaný v telestériu. Samotný kořen tel- je uchován v lotyšském déls (syn) a albánském dielli (slunce). Dále bylo odvozeno řecké slovo teleia ,žena‘, takže ve smyslu ,ta která rodí‘.
S-ová skupina prosadila pojmenování telátkova domestikovaného vrstevníka – Sele, tím i přejmenování božího potomka (letní slunečné období) z *Tel na *Sel → Sol. K-ová skupina přetvořila kořen na KAR, z čehož vzniklo kolo ,sluneční kotouč‘ a později v češtině dokonce kolouch, kamarád selete a telete (angl. calf [kal-f]). V mystériu na počest původně slunečního Syna boha Dionýsa byl obětován kolouch a ženy se oblékaly do kolouší kůže, aby se přiblížily podstatě boha. Zároveň K-ová skupina rozšířila variantní název Boha At o K-, a z Kat vznikl kotouč. Snad v neolitu došlo k další tvorbě názvů pro číslovky. Při tomto procesu byla nová číslovka tři (T-AR) ovšem pojmenována jelenem – dre (alb.), deer (angl.). Ze stejného důvodu bylo město Ílion, původně podle EL, přejmenováno na Troja a podobně je v němčině zachováno znění ukazovacího zájmena der (T-AR), oproti slovanskému ten (T-AN). V této době totiž byl považován za hlavního boha původní bůh zimní poloviny roku typu Jupiter, namísto Boha oblohy.
Někomu by mohlo porovnávání výrazů pro slunce a slona připadat jako naivní etymologie, když slon navíc žije pouze v Africe a Indii, ale opak je pravdou. Během starověku a středověku probíhal obchod se slonovinou, která se používala na výrobu luxusních výrobků. S obchodem se zároveň musela šířit informace o původu suroviny a zřejmě i mýty vázané na toto výjimečné zvíře. Takovým je indický mýtus o Ganéšovi. Bůh Šiva se vrátil po nějaké době od narození syna Ganéši. Ten se mu jako vzrostlý a nepoznaný mladík postavil do cesty a Šiva mu setnul hlavu. Po vysvětlení, že se jedná o jeho syna, byť počatého neposkvrněně, mu Šiva nasadil náhradní hlavu slona. Jedná se o obdobu univerzálního mýtu, kdy letní a vegetační (slunečné) období je usmrceno, často náhodně, nebo jako nepoznaný syn. Pro náš výklad je podstatné, že Syn je zde slonem a zároveň můžeme porovnat latinské filius ,syn‘, turecké fil ,slon‘ a islandské Fíll ,slon‘.
Vydáme-li se po stopě kořene G-AN, z něhož je utvořeno jméno Ganéša, dostaneme se k některým turkickým jazykům, v nichž slovo pro Slunce zní Günes s variantami. V Kazachstánu se odůvodněle předpokládá nejvýznamější ohnisko domestikace koně a výraz pro Slunce je zde Kun. Etymologicky nejasné slovanské kůň, je pak nejspíše dávnou výpůjčkou s posunutým významem. Kůň je totiž v mytologii často spojován s pohybem Slunce a věcné objasnění by mělo souviset s užíváním kola a koňského zápřahu v době bronzové. Kola vozu, v podobě kotoučů připomínajících Slunce, se dají do pohybu díky koňovi.
Kdo je vlastně otcem syna?
V Markově Evangeliu je Ježíšův skon na kříži v denní hodinu devátou (t. j. 15:00) popsán takto: … a zvolal Ježíš hlasem velikým, řka: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“ Což se překládá jako: “Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil?“ A někteří z okolo stojících slyše to pravili: “Hle, Elijáše volá“. Podle Lukáše ale zvolal: „Otče [Πάτερ], v ruce tvé poroučím ducha svého!“ Pro Ježíše byl Bůh zároveň otec, ale kdo byl ve skutečnosti tím Eloem, Bohem – otcem? A proč okolní dav posměšně zaměnil Ela za Elijáše [Elijahu]?
Zdánlivá složitost je jednoduchá. V zimním období je dráha Slunce nejníže, takže v božském podsvětí, a nejnižší úrovní příbytku bohů – nebeské oblohy je vrstva s mraky. V tomto „moři sladké vody“, Sumery zvané Apsů, sídlil bůh podzimní rovnodennosti vládnoucí pak v zimní polovině roku. Jeho zvířetem byl ve východním Středomoří býk a jeho syn, narozený v době zimního slunovratu, byl teletem. Toho na letní období, přijímá jeho „strýc“, bůh/héroj jarní rovnodennosti na výchovu nebo do služby.
Tito hérojové letní poloviny roku nejsou otci potomka, pouze pěstouny, otci jsou správně hérojové zimní poloviny roku. Vidíme, že v Bibli je vyjádřen návrat k původnímu monoteismu z dob před desítkami tisíc let, jestliže tehdejší hlavní a otcovský bůh typu Jupiter byl zaměněn za Boha oblohy Eloa (Ela), který se tím stal otcem slunečního Syna Ježíše. Posměšná záměna boha – otce Ela za proroka Elijáše okolo stojícími patrně spočívá v tom, že chlupatý Elijáš je herojem 20měsíce a jedná se o vtip, založený na hláskové podobnosti. Jméno spíše nesouvisí se jménem Boha El, ale pravděpodobněji vzniklo protezí E- k základu Lijah, který možná zaznívá i v našich slovech lije, liják. Prvním, co Elijáš ve svém mýtu udělal bylo, že zmizel a s ním odešel i déšť. To znamená že odešel pryč na zimu a voda se stala zadrženou v ledu. S jarním příchodem jsou vody osvobozeny. Nicméně v mýtu vystupuje jako nálezce Elíši, takže odpovídá řeckému bohu Hermovi. Jeho nástupce prorok Elíša (Elizeus), římský Ulysses (Ulixes), je známý hlavně pod řeckým jménem Odysseus, jenž je ve výsledné podbě herojem lunárně-solárního 19letého cyklu. V mýtech má tento heroj někdy lysou hlavu, stejně i Elíša, takže jméno souvisí s naším slovem lysý. Proroci Elijáš a Elíša se svými příběhy jsou nejspíše výpůjčkou od Indoevropanů. Proto i nepřesnost při dosazování do dvojice Hermés a heroj 19-letého cyklu Odysseus. Správně by měl být Elíša i Odysseus herojem 30denního měsíce oproti Elijášovi s 20denním měsícem. V řeckém mýtu je Hermés dědem Odyssea. Samo uvedené evangelijní přirovnání přihlížejícím davem Ježíšova otce k Elijášovi může být i odkazem na Elíšovo zvolání „Můj otče, můj otče“, když Elijáš mizel v nebi.
Z celého rozboru je zřejmé, že i přes objevení planety Jupiter s jejím 12letým rokem a povýšení boha podzimní rovnodennosti na hlavního jupiterského boha, byl stále chápán a uznáván princip prvotního Boha oblohy.
O jelenu se zlatými parohy
Snad každý zná pohádku Jezinky (I) zapsanou K. J. Erbenem. Jelen, zvaný Zlaté parohy, žil s malým Šmolíčkem a nabádal ho, aby nikomu neotevíral dveře do chaloupky, když bude na pastvě. Tři zlé Jezinky měly v úmyslu Šmolíčka unést a sníst, a proto se pokoušely Šmolíčka přemluvit, aby jim dveře otevřel. Napotřetí se jim to povedlo a Šmolíčka unesly, ale jelen ho nakonec zachránil. Tři Jezinky mohou být jedině tři zimní lunace mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Jestliže jsou Šmolíčkovými nepřáteli měsíční sestry, tak ten je jejich protikladem, tudíž slunečním časem. Ve výsledném mravoučném podání, že děti nemají otevírat dveře cizím lidem, se vytratilo, že se vlastně jedná o tři zkoušky, jestli nově narozené roční sluníčko přežije a že jelen pak předá Šmolíčka na jaře do výchovy psovi, zvířecí podobě letní poloviny roku. Bylo by to již dětem nepochopitelné.
Samo jméno Šmolíček, věrně zachycené K. J. Erbenem, má nejspíše původ již v době vzájemného jazykového ovlivňování nově příchozích Slovanů se starousedlíky v České kotlině. Správně slovansky by jméno mělo znít Malíček, od slova malý, protože základem všech personifikací slunečného letního období je původní mladost a malost. Tvar Šmolíček má vazbu na small angl. ,malý‘ a schmale něm. ,úzký‘, ovšem i tato slova vedou až do semitského Ugaritu k výrazu šmal ,vlevo‘. Po konečném zahnání Jezinek za jarní rovnodennosti bude Slunce Šmolíček vycházet na východním obzoru vlevo.
Bůh Cernunnos
Po důkladné přípravě se můžeme snadno pustit do určení podstat bohů Cernunna a Krona. Přestože obě jména mají stejný jmenný kořen KRN, byl použit s jinými významy. U Cernunna je význam rohatý, ve smyslu jelení parohaté zvěře. Kronos dlouhodobě odolává smysluplnému objasnění, ale pojem chronos – čas s ním nesouvisí, protože ten je součástí podstaty denního Boha oblohy s jeho průběžným slunečním časem. Kronos je podle porovnání bůh jarní rovnodennosti a v mýtu mu zůstal v ruce srp, obdoba Šamašovy pily a Esovy sekery. Jeho jméno je zřejmě předřecké a možným východiskem je vlastnost stejných bohů či herojů, totiž chromost. Protože v letním období je den dlouhý a letní polovina roku delší než zimní, kráčí tito sluneční bohové/herojové pomalu a jsou tedy kulhaví, chromí nebo krank německy ,nemocný‘.
Při rozboru výjevu na kotli z Gundestrupu musíme nejprve odhalit způsob vrstvení autorova sdělení. První myšlenkou bylo vytvoření boha Cernunna s atributy v rukách, nákrčník jako kruhový symbol vlády a zkroceného hada měsíčního času, přesněji obludu 100 lunací. Ta je v klasických podáních poražena právě bohem/herojem zimní poloviny roku. V prvním plánu obrazu je dále vlevo Potomek, Cernunnův syn jako kolouch s velkými parohy, pojednaný stejně jako výše na sousoší z Alaca Hüyük. V pravo jsou nezbytní blíženci v podobě totožných lvů. V druhém zadním plánu je znázornění všech časových prvků souvisejících s jedním rokem ve zvířecí podobě. Jsou zachyceny západy Slunce během roku: rohaté zvíře zcela vlevo z pohledu diváka je zimním slunovratem, uprostřed je nahoře jarní rovnodennost jako pes a pod ním podzimní rovnodennost jako kanec. Zcela vpravo je opět rohaté zvíře znázorňující letní slunovrat. Nacházíme zde univerzální astronomický princip, který je stejný jako na výše uvedeném harappském pečetidle. Zde navíc Cernunnos umístěn ve schématu mezi kance podzimní rovnodennosti a rohatce zimního slunovratu, takže správně do počátku své vlády. Na plátu vidíme chlapce plujícího na sumci. Tento potomek – vegetační období ovšem také pluje správným směrem, totiž od jarní rovnodennosti k letnímu slunovratu a je umístěn opět stejně, jako na harappském pečetidle. Podobně ukazuje směr pohledů rovnodennostních zvířat směr běhu času.
Vysvětlení spojitosti syna – slunečného (vegetačního) období se sumcem nabízí etymologie. Kým je tedy sumec/samec, na kterém pluje chlapec? Je jím zoomorfikace akkadského Šamaše a dalších personofikací letní poloviny roku s řezacím nebo tesacím nástrojem v pravé ruce, které jsou zároveň přinašeči slunečního Potomka. Sumec je největší evropská sladkovodní ryba, je to tedy takový rybí slon, ale hlavně v zimě spí a probouzí se s příchodem jara, což má zjevnou souvislost s například sommer německy ,léto‘. Pro sumce jsou v jiných jazycích použity obdoby latinského silurus, tedy ,sluneční‘ SAL a ,vařivý, horní‘ AR. Pro obyvatele středomoří byl takovým mořským „sumcem" delfín latinsky ,delphinus‘. V jeho jméně je zjevný ,synovský/sluneční‘ základ DEL a delfín je v mytologii spojen se „slunečními" bohy Dionýsem a Apollónem.
Zajímavá je také velšká pověst v Mabinogi, ve které vystupuje Dylan ail Don, prý ve smyslu Dylan druhé vlny. Jméno rovněž obsahuje kořen DEL. V mýtu se ale Dylan rodí jako první z blíženců, a proměňuje se v tvora spojeného s vodou. Druhou vlnou je zřejmě míněna hladina nízkého dmutí (přílivu) za úplňku, první by pak mělo být skočné dmutí za novoluní. Ke skočným přílivům dochází tehdy, když se Měsíc nalézá mezi Sluncem a Zemí, neboť se sečtou slapové síly Slunce a Měsíce. Zatímco za úplňků se výška skočných přílivů v zimě snižuje, za novoluní dosahuje hladina nejnižší úrovně v létě. V zimě se do nejvyšších poloh na obloze dostává Měsíc za úplňku, naopak v létě se Měsíc dostává do nejvyšších poloh za novoluní. To spojuje mytologické principy: letní období a novoluní – Dívka přibývajího srpku Měsíce, naopak zimní období a úplněk – Dívka měsíčního úplňku. Dylanovo zmizení z příběhu do vody není původním mýtickým prvkem. Vymysleli si ho účelově křesťanští mniši zapisující a upravující mýtus.
Rozdílné přílivy v létě a v zimě souvisí s výškou Měsíce nad obzorem za protikladných měsíčních fází – novoluní a úplňku. V mytologii ovšem není míněno skutečné novoluní, neboť přesně v této fázi se Měsíc nachází v noci na opačné straně zeměkoule a za dne je jeho přivrácená strana neosvětlená, takže Měsíc není vidět. Jedná se o následně viditelný přibývající srpek Měsíce, ztotožněný v mytologii s mladší sestrou. K rozdílným výškám přibývajícího srpku, tedy nejvýše v létě a nejníže v zimě, máme poměrně známá vyobrazení ze starého Egypta v různých variantách.
Na staroegyptském papyru vidíme podobnou kompozici jako na druhém plánu plátu z Gundestrupu. Po stranách jsou zosobnění zimního a letního slunovratu s rohatými (beraními) hlavami. Uprostřed stojí Šov se stylizovaným jedním rohem na hlavě a je jarní rovnodenností. Vůbec nepodpírá bohyni Nut, jak se často uvádí, ale gestem svých rukou kyne, aby nadzvedla své tělo. Nut tedy není nějakou bohyní oblohy, jak se také obvykle tvrdí, ale dívkou přibývajícího srpku Měsíce, jejíž dráha po obloze se s příchodem jarní rovnodennosti začíná klenout do výše přesně tak, jak to na obrázku vidíme. Na zemi leží zemdlený a poražený Geb, čili podzimní rovnodennost. Zobrazená varianta motivu zachycuje jarní rovnodennost, jenže podstata je již trochu přetvořena. Nejde už jen o vyjádření posunů východů Slunce na obzoru, ale také o rozdílné výšky drah Slunce a Měsíce v letním a zimním období. Ležícímu Gebovi náleží nízko položená dráha Slunce po podzimní rovnodennosti, stojícímu Šovovi vysoko položená dráha Slunce po jarní rovnodennosti. Oba tak vlastně soupeří o jednu novolunní dívku Nut, jejíž dráha je v létě blízká Šovovi a v zimě Gebovi.
Strettwegský vozík
Podobně se nyní dají objasnit také postavy v božském průvodu na bronzovém kultovním vozíku ze 7. století př. n. l. nalezený v rakouském Strettwegu. V čele stojí sluneční Syn v podobě koloucha, opět s mohutným parožím jako na předchozích vyobrazeních. Po stranách má blížence Světlo–Stín, kteří se jej drží za parohy, podobně jako na reliéfu z Obejdu zase drží Blížence Anzu svými pařáty. Také zde se jedná o trojici pozdějších pohádkových bratrů. Za nimi je vpravo mužská postava s pravou rukou srostlou se sekerou, takže je to bůh růstové vegetační síly, uplatňující se v letní polovině roku. Vedle něj vlevo stojí jako jeho partnerka ženská postava a za nimi ústřední postava velké bohyně. Tyto dvě ženské postavy si musíme více objasnit.
Ženské bohyně či hérojky podléhaly v zobrazení základním pravidlům. Měsíční Pramatka byla nejprve zpodobněna jako samostatná tělnatá žena, později trůnící společně s blíženci. Následně jí byly přidány výše probrané dvě dcery, mladší Novolunní a starší Úplňková. Ty mohly být samostatně ve dvojici, nebo společně s matkou tvořily trojici. Úplňkové bohyně jsou zároveň bohyněmi Úsvitu, protože Měsíc za ubývajícího srpku je na obloze viditelný ráno a dopoledne. Byly tedy stvořeny dvě dvojice bohyň. Vedle zmíněné tvořené Úsvitovou a Soumrakovou byly z rozdílných výšek novolunního srpku Měsíce a úplňkového Měsíce v letní a zimní polovině roku, stvořeny dvě velké sestry měsíčního času, letní a zimní. Pak bylo možné vyjádřit letní polovinu roku bohyní s její dceruškou Novolunní fází Měsíce.
Celý výjev velmi pěkně zobrazuje počátek roku o jarní rovnodennosti podle představ v době vzniku vozíku. V čele mezi Blíženci přichází sluneční héroj Syn v podobě jelínka. Jeho mohutné paroží nás nenechává na pochybách, že již překonal zkoužky tří zimních lunací a je nyní dostatečně silný, aby se začátkem léta prosadil. Blíženci jsou ještě kladnými postavami, teprve v pozdějších pohádkách se stanou Jelínkovými závistivými strašími bratry. Za nimi jde zřejmě Novolunní dceruška s partnerem růstovou sílou v podobě heroje typu bůh Šamaš. O jeho podstatě také nejsou pochybnosti, sekera v pravé ruce určuje, že se zároveň jedná o mýtického tesaře. Ústřední velká bohyně je letním obdobím měsíčního času, jako třeba Rhea nebo Kybelé.
Jezdci na koních, vyzbrojení štíty a oštěpy, tvoří na první pohled ozbrojený doprovod, ale také vyjadřují zbožnělou podstatu. V takovém případě mohou být jezdci pouze letním a zimním slunovratem, jako jsou i berani a rohatci na výše uvedených vyobrazeních. Vozík byl vytvořen v době znalosti osmiletého cyklu planety Venuše, dvanáctiletého roku planety Jupiter, třicetiletého roku planety Saturn i devatenáctiletého lunárně-solárního cyklu. Nic z toho se ve zbožnělé podobě na vozíku nenachází. Je to dáno tím, že postavy znázorňují časové prvky do rámce jednoho roku. Smysl vozíku je uctívání tehdejšího počátku roku o jarní rovnodennosti.
Opět je ukázáno, že všelijaké filozofování nad funkcemi bohů, o divošských animismech, totemismech, myšlenkovém poselství mýtů a podobně, je naprosto zbytečné. Vše je jen o rozvíjejícím se poznání měření času a jeho vlivu na tvorby kalendářů. Všichni bohové a hérojové jsou jen zbožněním a personifikacemi různých časových prvků.
Jak je to s hadem, drakem a saní?
Mytologům se podařilo výklady většinou neuvěřitelně zamotat, díky důvěře v přefilosované řecké mýty. Had má být od počátku zobrazením prvotního chaosu a dále ohrožujícím řád světa a především Slunce. Každý bůh zpodobněný s blesky v ruce má být bohem počasí, potažmo bohem válečným. Jenže každý takový bůh je ve skutečnosti Hromovládcem, čili bohem typu Jupiter, který není původním tvůrcem proměny počasí. Takže si raději stručně shrňme základní vývoj.Jako prvotní projev boží vůle byla vnímáma nepředvídatelná proměna počasí během dne. Bůh byl hodný, předával lidem teplo hřejivého Slunce i očistný déšť při zatažené obloze. Po rozpoznání zákonitosti změn ročních dob závislých na místě východu Slunce na obzoru, byl stanoven nový bůh jarní rovnodennosti a jeho protiklad bůh podzimní rovnodennosti, který dále vládne během zimní poloviny roku. V zimě je dráha slunce nejníže, tak jako je nejníže z nebeských sfér vrstva s oblaky, a tak se bůh podzimní rovnodennosti stal otcem mytologického potomka – letního slunečného období, zrozeného za zimního slunovratu. Díky svému obydlí ve vrstvě s mraky, tedy v božském podsvětí, dostal tento bůh základní atribut, totiž do ruky blesky, a začal být nazýván Hromovládcem. Není tedy bohem počasí, jak se uvádí kvůli oněm bleskům, vždyť ani v zimě bouřky s blesky nejsou. Jeho partnerkou je obvykle Úplňková dívka, protože úplňkový Měsíc dosahuje v zimě vysokých poloh. Snad někdy v průběhu doby poledové, ale do 3. tisíciletí př. n. l., byl rozpoznán 12letý rok planety Jupiter a s touto planetou byl bůh zimní poloviny roku ztotožněn. Podobně byl bůh letní poloviny roku ztotožněn s planetou Saturn.
Lidem bylo postupně zřejmé, že počítání času podle Měsíce a Slunce se rozchází. Dvanáctá lunace v jednom solárním roce je totiž ukončena o necelých 11 dnů dříve, nežli dojde k zimnímu slunovratu. Měsíční čas se tak stal nepřítelem času solárního a v mýtech byl přirovnán k hadovi po povšimnutí, že Měsíc ovlivňuje mořské přílivy a odlivy. Takový měsíční had žije v moři a svým vlněním nezpůsobuje mořské vlny, ale přílivy a odlivy. Vlny v mýtech a mořská pěna z níž se narodila bohyně Afrodité, jsou těmito dmutími moře. V mýtech je princip měsíčního hada poražen obvykle na počátku vyprávění bohem podzimní rovnodennosti. V ugaritském mýtu je mořský had zván Jam (y.m) ,moře‘, ve finské Kalevale Joukahainem a v germánské mytologii Jörmungandr. Povšimněte si častého užití hlásky J- (y) v uvedených jménech spojených s mořem. U nás je ve slově jih, protože při pohledu na východní obzor jsou vpravo (na jih) východy Slunce v zimní polovině roku, tedy zároveň v době, kdy Slunce má své dráhy v nejnižší úrovni, v oblačném božském podsvětí – moři sladké vody. Proto i ugaritské y.m.n (jaman?) ,jih‘ je vytvořeno rozšířením původního ym (jam) ,moře‘. Není divu, že staroegyptský bůh zimní poloviny roku se jmenoval Amon, podle libyjského aman ,voda‘. U nás suchozemců nebyl mýtický had Jam zahnán do ugaritského moře jam, ale v souladu s Genesis zahnán do děr v zemi, pro jim říkáme jámy.
Po uplatnění poznatku, že Venušin osmiletý cyklus je ukončen v počátku sté lunace, začal být tento měsíční princip nazýván Stovákem, jako je například trojský héroj Hektór, případně mají příslušné nestvůry Tyfón a Ladón sto hlav. Jsou poraženy jupiterským bohem Diem.
Na akkadské pečeti vidíme neznámý mýtus, jehož stopy jsou však vyhledatelné v jiných podáních. Převážený bůh s kormidlem připomíná boha Šamaše, kterému sálají z ramen sluneční paprsky. Chybí mu ale pila, známý Šamašův atribut na jiných pečetidlech. Podobně se zdá být loď hadem, jenže lodí a jakoby hadem je jen jedna noha boha převozníka. Kdo je navíc nestvůrou k němu připoutanou?
Zohledníme-li přítomnost božské ženské postavy s předmětem v ruce vyjadřujícím číslo tři, tak se jedná o všesvětový mýtus o příchodu slunečního Potomka. Ženská postava nahrazuje tři zimní lunace po narození Potomka o zimním slunovratu. Potomek je od ní převážen přes pomyslnou rovnodennostní řeku, takže po třech měsících života překonává bod jarní rovnodennosti. Zároveň si veze tři dary od tří pohádkových „Sudiček“, vidíme secí oradlo, džbánovitou nádobu a snad klec s ptákem nebo úl s včelou. Zobrazený převoz přes vodu je obdobou návratu Plaváčka v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Problémem ovšem zůstává, kdo je převozníkem a kdo nestvůrou. Převozníkem je nejspíše měsíční had, jehoč čas se míjí se slunečním, proto je takovému převozníku souzeno převážet přes rovnodennostní body. V chetitském mýtu o Ullikummim je takovým obr Upelluri stojící v moři, na jehož pravém rameni se nachází přibývající sluneční heroj Ullikummi. Legenda o sv. Kryštofovi využívá stejný mýtický motiv. Obr Kryštof (Christoforos) je přenašečem Krista jako chlapce přes řeku.
Vysvětlení smyslu spoutané potvory je složitější. Nejspíše je to pohled pastevců stále vyznávajících heroje 20denního měsíce na nového zemědělského, spojeného s 30denním měsícem. Proto ta odpudivá podoba boha známého pod názvem Sín.
Na otisku pečetidla z Mari je starší podání. Chybí v lodi spoutaná příšera, naopak vlevo pod zádí, či ocasem hadí lodi, je kozoroh, jinde značící slunovratový princip. Nahrazuje ženskou postavu se třemi pruty v ruce. Nad ním je opět nádoba a výše zase secí oradlo. Na druhé straně vpravo je též domečkovitý útvar jakoby klec s otevřenou střechou z níž vylétá orel s rozpjatými křídly a pařáty do stran. Převozník je celý lodí a nemá jednu nohu stoupající na suchý břeh. Naopak je tato varianta cenná znázorněním rovnodennostní řeky, jejímiž břehy jsou svislé čáry po stranách vodorovně stylizovaných vln. Obrázek vyjadřuje pouze jarní příchod Potomka s překonáním rovnodennostní řeky.
Na staroegyptském obrázku vidíme již něco jiného, na lodi pluje Bůh Re, který jako denní Slunce pluje zpět na východ, nebo po denní obloze na západ. Had je ve dvojím provedení. Stín zvaný Meneh je zde hadem a chrání svým tělem kajutu boha Rea. Ten má místo své původní sokolí hlavy boha Hora nyní beraní hlavu boha Amona. Nacházíme se totiž v období potírání kultu slunečního boha Atona, předtím zavedeného faraonem Achnatonem (asi 1359–1342 př. n. l.), a návratu k uctívání jupiterského (beraního) Amona jako nejvyššího boha. Ve spodní části obrazu je nepochybně měsíční a mořský had Apop.
Na tomto staroegyptském papyru je popis části Reovy noční cesty podsvětím zpět na východ. Sluneční bůh Re má opět sokolí hlavu boha Hora a blíženecký Stín v podobě předchozího ochraného hada Meneha je nyní ureem, kobrou obtočenou kolem slunečního kotouče na Reově hlavě. Na bárce je teď také bůh Sutech se šakalí hlavou a snaží se zneškodnit jednoznačně zlého hada Apopa a pomáhá tak bohu Reovi. Had Apop vyjadřuje nejen nepřátelský měsíční čas, ale i vodu, po které pluje bárka. Na obrázku vidíme jeden rozpor, se kterým se tvůrci mýtů a zobrazení obtížně vyrovnávali. Totiž s existencí dvojího moře, slaného pozemského s hadem Apopem a božského se sladkou vodou v oblacích. Bůh Re se v noci vrací na východ božským mořem, tedy nejnižší nebeskou úrovní s mraky. Jenže, jak to vyjádřit? Jak do té cesty dostat nepřátele, aby návrat byl dobrodružnější? Nejlépe tam přidat odvěkého nepřítele slunečního času, zástupce měsíčního času hada Apopa.
V bádání o mýtických příšerách je nutno dbát na rozdíl mezi drakem a saní. V drakovi je obsažen kořen T.R/D.R náležící zvířatům, zoomorfikacím zimní poloviny roku. Protože po létě se navrací zima jako druhé období, dalo rozšíření o -g/-h název této řadové číslovky. Stejně vzniklo i drahý, protože po sklizních na podzim je všeho hojně, takže v prapůvodním významu je draho. Drak může mít jednu hlavu, ale i tři, protože tři lunace mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností bývají rozlišovacím znakem herojek zimního období. Původní slovanský tvar pro draka byl zmij/zmek, což je rozšíření dávného nostratického dědictví společného se semitským T.N ,drak‘.Takže T.N → S.N → Z.M → Zm-ij. Vyplývá i souvislost s tma.
Drak nemůže plivat oheň. To může jedině saň, příšera letní poloviny roku, u které se u nás uplatnil „sluneční kořen“ S.N. Nemá tudíž významovou vazbu na „dračí“ T.N/S.N. Semité také tvořili nová pojmenování rozšiřováním slovních kořenů. Přidáním ,letního, levého‘ L.V k „dračímu“ T.N vytvořili biblického Livjátana, zkráceně ugaritského Litana (L.t.n). Ten měl sedm hlav, protože se jedná o sedm začatých letních lunací. Saň může mít případně i devět hlav, které jsou dřívějšími kalendářními 20denními měsíci v letní polovině roku, (viz článek Je správně 70, 72 nebo snad 77?).
Závěr
Při hledání původních přírodních a astronomických významů bohů zaznamenaných v písemných pramenech a na uměleckých předmětech je několik hlavních úskalí. V mýtických příbězích, které jsou výsledkem vícekulturního a víceetnického soužití, se objevují bohové se stejnou podstatou, ale pod různými jměny. Jmenné kořeny se přenášely a také obměňovaly, stejně jako výtvarně podané atributy. Dosavadní převažující způsob hledání božských významů a „funkcí“ podle přídomků a vzývání v oslavných hymnech, konání v mýtech a naivního výkladu výtvarně podaných atributů je zcela nedostatečný. Jedinou schůdnou cestou je hledání mezioborové shody u všech vědních oborů, které objasňují vývoj lidstva a jeho historie. K tomu patří nalézání shodných prvků a motivů v mýtech porovnávací metodou za souběžného posuzování shod základních slovních kořenů z nostratického základu.
Ukázalo se, že lze nalézt příklad božského panteonu, který vysvětluje základní teologické myšlení starověku. Je jím Strettwegský vozík, který na rozdíl od mýtů, neobsahuje duplicitní bohy a zároveň je ve svém zadaném úseku celistvý. Podobnou celistvost obsahuje i plát s bohem Cernunnem na kotli z Gundestrupu. Porovnání s příklady z harappské kultury a starověkého Egypta opět ukazuje, že základní teogonie a mytologie má původ ve všeobecně rozšířených astronomických poznatcích.
Hledání mezioborové shody u vývoje věrských představ opět naznačilo nepravdivost teorie o existenci (proto)indoevropského národa a jazyka. Tato stará filologická konstrukce, jejíž podstatou je vytváření jakýchsi zprůměrovaných slov, která nikdy nikdo neslyšel, je při interdisciplinární komparaci nepoužitelná. Příbuznosti indoevropských jazyků dala základ lidská skupina východně od Černého moře, která se v protoaurignacienském období vydala na západ do Evropy. Následně došlo k rozpadu této skupiny a vývoji nejméně tří-čtyř základních jazyků, které se později výpůjčkami zase sblížily. Proces sbližování vyvrcholil nejspíše někdy kolem přechodu z neolitu do eneolitu a následně nastal rozpad na různé skupiny, které daly základ dělení končícímu vznikem národních jazyků.
Poděkování Františku Peškovi za pomoc a cenné připomínky.
Jan Cinert
30. 1. 2013
(poslední úprava 27. 5. 2018)
