Kdo je obětovaným býkem?
(Tento článek navazuje na předchozí Bůh Cernunnos a kultovní vozík ze Strettwegu a Bohové Arés, Mars, Tyr a další. Pro lepší pochopení doporučuji se s nimi seznámit.)
Někdo by si možná řekl, že na obětování býka nemůže být něco zvláštního, ale z mytologického pohledu se záležitost ukázala jako poměrně zajímavá. Zabití býka je jednou ze stále se opakujících ikonografií napříč epochami a kulturami. Pro důsledné objasnění bylo nutné vyvinout určité úsilí při porovnávání dochovaných vyobrazení se slovesným odkazem a etymologií. Snad každý druhý bůh byl někdy přirovnán k býkovi, nebo je součástí jeho zobrazení a není jednoduché hned odhalit, zda je býk skutečně zoomorfikací dotyčného boha, nebo se jen jedná o zástupné vyjádření moci a síly boha. Navíc na vyobrazeních s motivem býka nejsou obvykle záznamy jmen a vůbec se většinou zobrazené božské podstaty jenom odhadují, jakkoliv jsme v různých dílech encyklopedického typu přesvědčováni o jistotách. Základní otázka tedy zní, koho je býk vlastně zoomorfikací.
Nejprve si připomeňme, že není zcela jednotné přiřazení zvířete k božské podstatě. Záleží na zeměpisné šířce a jaká zvířata jsou v dané oblasti obvyklá. K jarní rovnodennosti jsou zásadně přiřazovány šelmy, v mezopotámském prostoru lev, v Indii tygr, v Egyptě pes a v Evropě pes, vlk a medvěd. Výjimkou je egyptský krokodýlí bůh Sobek. K zimní polovině roku byla přiřazena vskutku „zvířata“, stádní a rohatá nebo parohatá. V Indii bůvol, v Mezpotamii býk, v Egyptě beran. Evropský kanec s kly místo rohů je výjimkou.
Od býka ovšem musíme oddělit „býčka“ – tele, čili potomka. Ten se rodí v době vyvrcholení vlády býka o zimním slunovratu a teletem je proto, že býk je jeho mýtickým otcem. Podobně je i kanec otcem selete, a proto u nás říkáme, že když budeme na Štědrý den držet půst, tak uvidíme Zlaté prasátko. Staroegyptský bůh Apis v podobě býka se slunečním kotoučem mezi rohy není býkem, ale teletem. Jeho jarní příchod je poněkud ztížen. Mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností žije tři měsíce v „podsvětí“, na jaře je jeho otec býk zbaven vlády a jeho výchovu na letní polovinu roku přebírají v mýtech náhradní rodiče, ve skutečnosti bůh jarní rovnodennosti a letní podoba Novolunní dívky. Tele pak žije šest měsíců do podzimní rovnodennosti, kdy je obvykle omylem a nepoznáno zabito svým navracejícím se otcem býkem. V rozpoznání zvířecího otce oproti synovi je velkou potíží, že syn je ve výtvarném podání obvykle nerealisticky proveden s rohy nebo mohutným parožím.
Ve slovesné tvorbě se setkáváme se dvěma základními principy soupeření mytologického otce – býka a syna – telete, přičemž se vždy jedná o hrozbu nebo věštbu nahrazení otce synem. Výsledky sporu jsou možné dva. Prvním je usmrcení potomka jeho otcem, což bývá omluveno nepoznáním syna. Indický bůh podzimní rovnodennosti Šiva při návratu na podzim nepoznal svého již vzrostlého syna Ganéšu a setnul mu hlavu. Hrůzu skutku zmírnil mytograf tak, že Šiva mu po vysvětlení nasadil náhradní ze slona. V řeckém mýtu se bůh podzimní rovnodennosti Arés proměnil ve svoji zoomorfikaci kance a z údajné žárlivosti zabil potomka Adónise. Mytograf opět zmírnil děsivost skutku tak, že Adónisovi byl přisouzen jiný otec, král Kinyr. Druhou možností je zabití otce synem, jako naplnění nezměnitetelné věštby, čili nezměnitelného toku času. Tuto možnost zastupuje například řecký příběh o Oidipovi. Byl vychován náhradními rodiči a omylem zabil svého nepoznaného skutečného otce. Je však ještě jeden případ úmrtí mytologického telete, úmrtí po jeho převlečení do zbroje heroje 20denního měsíce. Tentokrát je tele zabito obrovitým herojem 100 lunací, překračujících délku Venušina osmiletého cyklu. Takovým příkladem je událost z Trojské války, kdy byl Patroklos zabit v Achillově zbroji Hektórem. Převlečením do Achillovy zbroje mělo být vytvořeno zdání, že ještě nedošlo k podzimní rovnodennosti a tímto prodloužením slunečního času měl být přelstěn lunární heroj Hektór. U nás je takovým Patroklem hrdina Tyr v Lučanské válce, v jehož jménu navíc zaznívá tur a německý der Stier (býk). Souvislost s germánským levorukým bohem podzimní rovnodennosti Tyrem je zjevná.
Složitost výsledeku je dána prostou skutečností, jednotlivé mýty odpovídaji různým stupňum lidského poznání a tím i různému měření času. Nejstarší je zabití zvířete zimního období šelmou letní poloviny roku jako oslava příchodu jara. Následuje zabití nepoznaného syna otcem jako cyklicky se vracející zimní období o podzimní rovnodennosti. Zabití otce synem už vyjadřuje překonání délky jednoho roku herojem víceletého cyklu a zabití Stovákem je přímo vázáno na konec osmiletého Venušina cyklu.
Zvláštní postavení zaujal krokodýl, který je na některých následujících obrázcích. Není šelmou, ale plazem, jenže jeho způsob života a zejména čelist připomínající pilu je přiřadily k jarní rovnodennosti. Tak, jako se o jarní rovnodennosti vynořuje Slunce a jeho letní období z božského moře, vrstvy s mraky, tak se i krokodýl vynořuje z vody. Při tom zabíjí stádní zvířata, která se přišla napojit. V Evropě se používá tvar krokodýl, který je dědictvím po starých Řecích – krokodeilos. Slovo je dvoukořenové, čímž odpovídá vzniku až někdy v době eneolitu nebo době bronzové, též i skutečnosti, že (před)Řekové krokodýla neznali, a tak si museli posléze vytvořit takový novotvar. Prapůvodní základ je náš „soudce“ Krok ,přicházet‘ a tele ,syn, slunce‘.
Původním je pojmenování egyptského boha s krokodýlí hlavou – Sobek (S.b.k), jehož kořenem je prapůvodní SV/SB. Nalézáme jej ve slovech seven/sieben germánsky ,sedm‘, sápat, sever, Subaru japonsky ,Plejády‘ atd. To znamená ve slovech spojených se sedmi letními lunacemi (Plejádami), letními východy Slunce na severní straně východního obzoru a žravostí a zuřivostí letních šelem. Egyptské Sbk a japonské subaru má i význam ,sdružení, spolčení‘, což spůsobilo právě sdružení sedmi sester – Plejád. Podobně i v ruštině: sěm ,sedm‘ a semja ,rodina‘, kde se uplatnil obecný letní kořen sam.
Arabsky je krokodýl tamsah, turecky timsah. Tento tvar dal pojmenování sumerskému herojovi letní poloviny roku Dumuzi, hebrejsky Tammuz. V židovském kalendáři je je po něm pojmenován měsíc Tamuz následující po letním slunovratu, tedy vrcholu vlády tohoto heroje letní poloviny roku. V satémové podobě je to akkadský Šamaš, zobrazovaný na pečetích s pilou v ruce a vycházející uprostřed přírodního vizíru v rovnodennostním bodě. Pokud bychom kořen Tam/Šam kentumovali, dostaneme mimo jiné německé kommen, čili naše (při)kráčení, které činí na jaře náš soudce Krok, který už dávno v předslovanských dobách dal jméno krokodýlovi.
U přemíry postav na otisku starosyrské válečkové pečetě není jednoduchý výklad. Nápomocné je rozdělení do horního a spodního plánu. Vlevo nahoře je nejspíše klečící heroj 20denního měsíce. Se džbánem s vytékající vodou stojí bůh Enki a za ním jeho poloobnažená milenka, novolunní bohyně. Následuje protikladně vzhůru nohama letní období vyjádřené lvem a dále je v záporné podobě heroj 30denního měsíce. V nižším plánu se odehrává scéna jarní rovnodennosti. Již vzrostlý Potomek se špičatou čepicí zabíjí býka, zvířecí podobu Enkiho. Za ním více vpravo asi stojí jeho pěstoun, bůh letní poloviny roku Enlil. Vedle něj je jeho partnerka/sestra, snad s mísou v pravé ruce. Zcela vlevo je v letní dravčí podobě heroj 30denního měsíce.
O kultu římského boha Mithry se mnoho neví. Jeho jméno již nejméně od dob Mittanské říše znamená „Střeďák“ a zaznívá například v našem nitro, německém das Mittel (střed) a latinském medium (střed). Na hlavě má špičatou čapku vyjadřující jeho středovost, takže je herojem 20denního měsíce přicházejícím za jarní rovnodennosti, což dokládá i přítomnost zoomorfikace letní poloviny roku – psa.
Na plátu ze dna kotle z Gundestrupu vidíme totéž, co na harappské pečeti výše. Pouze letní bůh byl nahrazen jeho evropskou zoomorfikací – psem. Pod býkem je krokodýl jako na obrázku zmíněné harappské pečeti. Není sice už krokodýlovi moc podobný, protože ten v Evropě nežije, přesto se jedná o úžasný přenos ikonografie z povodí Indu přes 2000 roků. Býkem je tedy opět míněna podzimní rovnodennost a následná zimní polovina roku. Býk je ležící, unavený, protože již před příchodem jara ztratil na síle. Zajímavé je, že tvůrce původně ještě vyryl vpravo dole schouleného psa, jako neaktivního během zimy.
V obci Havraň se dochovala pověst o založení kostela sv. Vavřince a nad vchodem do kostela se nalézá reliéf s hlavou vola a jelena. V pověsti hnal řezník vola na jarmark do Mostu a cestou si na kraji lesa chvilku zdříml. Probudil ho volův řev a viděl jej v lese zápasícího se statným jelenem. Jelen se obrátil i proti řezníkovi, který v zoufalství přislíbil postavení kaple, jestliže jej Bůh zachrání. Jelen utekl a řezník svůj slib splnil. Na památku byl osazen zmíněný reliéf. Vzhledem k stručné a aktualizované verzi pověsti zasazené do pozdního středoveku, není jistota o původním smyslu. Porovnáním se světovou mytologií by se mělo jednat o pokus boha zimní poloviny roku – jelena o zabití svého Potomka v podobě vola, jehož přivádí jeho pěstoun, bůh jarní rovnodennosti – řezník. Potomci vystupují v mýtech jako cudní, odolávající svodům žen a ve staroegyptském příběhu se Bata dokonce sám zbavil mužství, stejně jako frýgický pastýř Attis.
V evropských heraldických pověstech nalézáme zabití nebo zkrocení zoomorfikací mýtickým šlechtickým praotcem. Jetříšek Buzovic přemohl velikého kance a pak mu na knížecím dvoře usekl hlavu stejně, jako přemohl a zabil kance Bivoj. Tady se také jedná o zabití/ukončení zimní poloviny roku jarním herojem.
V pernštejnské rodové pověsti byl ale škodící zubr nejprve uhlířem Vaňkem postupně zklidněn podáváním chleba tak, že se nakonec stali přáteli. Zubr byl pak s houžví provléknutou nozdrami předveden před knížete (markraběte). Za to, že zubra nezabil, byl pochválen a odměněn. To je zvláštní, stejně jako podobná situace v šesté větvi Mabinogi. Tam bylo třetí pohromou postihnuvší Anglii ztrácení všeho připraveného jídla. Jednoruký heroj Lludd, který měl místo té useknuté náhradní ze stříbra, se rozhodl záhadu objasnit. Podmínkou bylo, že neusne, a to se mu podařilo nořením do kádě s vodou. Dočkal se příchodu převelikého muže v brnění, který si opět chtěl odnést všechno jídlo. Lluydovi se podařilo muže přemoci a ten, prosíc za odpuštění, se stal jeho vazalem. Podobnost příběhů není jistě náhodná a k objasnění vede nutnost neusnout. Jedná se o stejnou snahu prodloužit vymezený solární čas, jako je i převlečení Patrokla do zbroje Achillovy, a tím zvítězit nad herojem lunárního času. Zde se to podařilo stejně, jako biblickému Davidovi při zabití obrovitého Goliáše. Učinil tak opět lstí, vysvlékl se ze Saulovi zbroje a šel proti obrovi pouze s prakem. Pernštejnský zubr, keltský převeliký muž, trojský Hektór a biblický Goliáš jsou personifikacemi 100 lunací v závěru osmiletého Venušina cyklu a nemají nic společného s mýtickým býkem.
Jan Cinert
8. 2. 2014
(poslední úprava 9. 1. 2022)
