Hrad vévody Vistracha
Anály Fuldské uvádí k roku 857 tuto zprávu: Biskup Otgar, dvorní hrabě Ruodolt a Ernst, syn vévody Ernsta, kteří byli posláni se svými lidmi proti Čechům, obsadili po mnoho let odbojné město vévody Vistracha, když z něho vypudili Vistrachova syna Slavitaha, který v něm neoprávněně (tyrranidem) vládl. A když ten uprchl a uchýlil se k Rostislavovi, tu jeho bratr – který jím byl z vlasti vypuzen a žil ve vyhnanství u srbského Čestibora – přijde oddaně ke králi a je ustanoven vévodou namísto svého bratra. Město vévody Vistracha (civitas Wiztrachi) bývá v poslední době (např. J. Sláma, Z. Měřínský) umísťováno do prostoru severozápadních Čech. To proto, že Slavitahův bratr uprchl do Srbska za Krušnými horami. Jenže podle stejné logiky by se měl hrad nacházet blízko Moravy, jestliže na ní posléze uprchl Slavitah. Tyto úvahy jsou pro lokalizaci hradu nepoužitelné, a tak se podívejme na předchozí události.
O rok dříve, roku 856, došlo podle Fuldských análů k tažení Ludvíka II. Němce do Čech: ...přes území Srbů, spojí se s jejich knížaty a přemůže v bitvě Dalemince, a přijav od nich rukojmí, učinil je poplatnými; nato procházeje územím Bohemanů (per Boemanos), přijal od některých jejich vévodů uznání svrchovanosti. Na této výpravě zahynuli hrabata Bardo a Erpf s přemnoha jinými. Král se svým vojskem vstoupil do Čech nejspíše Nakléřovským průsmykem a pak mohl dále postupovat jedině proti toku Bíliny, posléze podél Ohře a přes Chebskou pánev opustil Čechy. Zmínění „někteří vévodové uznající svrchovanost“ mohli být jedině ti, jejichž území ležela na trase cesty. „Někteří“ byli proto, že král táhl „per Boemanos“, což je užití geografického názvu České kotliny a v ní se nacházeli i další vévodové nemající s popisovanou událostí nic společného. Svrchovanost tedy uznali či obnovili, kníže z Brušan (u Zabrušan) v povodí Bíliny, kníže Lučanů z hradiska na vrchu Rubín u Podbořan a kníže z hradiska Tašovice na Karlovarsku. Chebské hradiště v té době velmi pravděpodobně neexistovalo.
Naopak je jisté, že na zmíněné trase, tedy v severozápadních Čechách, se nemohlo následujícího roku nacházet „po mnoho let odbojné město vévody Vistracha“. Mohlo se když tak nacházet až v druhé zóně směrem od Francké říše. V úvahu by pak přicházely oblasti Dolní Poohří (al‐Masúdího H.ššánín), Čáša (al‐Masúdího Sásín) a Praga (uchovaná v názvu hl. m. Prahy). Zároveň zase můžeme vyloučit třetí zónu, tedy oblast Charvat s ústředním hradiskem dnes zvaném Stará Kouřim, patřící do sféry politického vlivu Velké Moravy. Totéž platí pro střední Pojizeří s hradiskem (dnes) Chloumek pro jeho politickogeografickou periférnost. Kníže Bořivoj se narodil roku 851 a jeho otec v té době musel být řádně ženatý a vládnoucí na svém dědičně drženém hradisku. Teoreticky by Slavitah mohl být Bořivojovým otcem a se svým šestiletým synem mohl uprchnout na Moravu v roce 857. Je to však zatím jinak nedoložitelná úvaha. Příslušníků knížecích rodů, kteří se v určité době nedostali k vládě a byli nuceni uprchnou do tehdejšího zahraničí bylo více, nežli jen Slavitah a Bořivoj. Je pak asi zbytečné se tlačit do snah ztotožňovat osoby, které se staly historicky známými.
Druhou možností je Vistrachovo sídlo umístit do jižních a jihozápadních Čech. Sídelní oblasti obkružující vnitřní Čechy od jihu přes západ k severu byly franským příhraničím a zde v prvé řadě Východofranská říše uplatňovala vliv. Také se dá předpokládat větší spřízněnost knížecích rodů na tomto vnějším oblouku, což také dokládá hrob kněžny ze Želének na Bílinsku. Byla pohřbena pod mohylou, takže pocházela z plzeňské pánve nebo dokonce až z jižních Čech. Nalezení azylu Slavitaha až na Moravě a před tím jeho bratra u srbského Čestibora nepřekvapuje. Mír mezi sousedními knížecími rody byl zajišťován smlouvami, obvykle potvrzenými vzájemnými sňatky. Přijetí vyhnance sousedním knížetem by mohlo tento stav vážně narušit. Vyhnanec v takovém případě musel uprchnout až do další zóny ke knížeti, který takto nebyl ničím vázán. Potom se umístění Vistrachova hradiska do jihozápadních nebo jižních Čech zdá příhodnější.
Jan Cinert
11.5.2010
(poslední úprava 11. 2. 2018)
