Původ názvů Vltava a Malše
U Vltavy je dnes všeobecně přijímáno, že její název pochází z germánského *Wilth-ahwa/aha, s významem divoká, prudká voda1. Proti tomuto obsahovému významu názvu nelze nic namítat. Vltava se od našich ostatních důležitých řek odlišovala tím, že její tok většinou vedl hlubokým kaňonem s častými peřejemi. To bylo od pradávna velmi významné, neboť nebylo možno pohodlně cestovat po terase nad její říční nivou. Trochu jiné je to s teorií, že český název Vltava vznikl vývojem z germánského *Wilth-ahwa nebo *Wilth-aha. Nejstarší zápis hydronyma je k roku 872 ve Fuldských análech u zprávy o porážce pěti knížat in Boemanos u řeky Fuldaha. Další zapsaná podoba je v pasovských diplomatických listinách: ... fluuium, qui Wultha vocatur ... (Wulth-a, tedy bez -aha) k 23. 8. 1111 a totéž k 26. 6. 1113. V jejich osvědčení rakouským vévodou Leopoldem 15. 10. 1208 je zapsáno: ... fluuium, qui Wolta ... Následuje Wlitaua (*Wlit-javá → Vlitava/Wlitaua) v Kosmově kronice (před 1125).
Máme-li začít od začátku, tak je třeba nejprve rozebrat původ názvu samotného místa, podle něhož jsou Fuldské anály pojmenovány. Nejstarší zápisy pro dnešní město a stejnojmennou řeku Fulda jsou tyto: Uulta, Uultaha (k roku 750), Fulda (751), Uuldaha (752) a Fulde (769). Obměnami jsou např. Folda (název fjordu v Norsku), firth (výraz pro pobřežní vody ve Skotsku → fjord), der Freund (něm. přítel, jako např. věrně se vracející indický bůh Varuna), die Furt (něm. brod), das Pferd (něm. kůň) atd. Starosaské folda (zemina, půda) odkazuje na odchod slunečního Syna na zimu do podsvětí, tedy jakoby pod zem. Jednotícím principem pro uvedená slova je primární významový obsah vracející se nabývání „zpěnění“ vody přílivy, přeneseně bujnost a divokost.
Hlavně je třeba zohlednit skutečnost, že germánský kořen ahwa (lat. aqua = voda, sanskrt. ápa-m) se u českých řek uplatňuje pouze teoreticky v nedoloženém *Wilth-ahwa. Není ve Fuld-aha, ani ve Wulth-a. Nemá tedy nic společného s -ava v pozdějším názvu Wlit-aua/Vlt-ava. Naopak jako slovanská přípona je obsažena např. v Sázava, Úhlava, Ostrava, Pálava, ale i v dálava ← dál(ka). Nejstarší zaznamenaný název pro Vltavu ve tvaru Fuldaha je zjevně ovlivněn pro analisty známým a domácím tvarem užívaným nejen pro německou řeku Fulda. Mohla to způsobit nečitelnost původního notářova záznamu o uznání porážky pěti knížaty učiněného po bitvě někde v Čechách. Za skutečný záznam názvu Vltavy je možno považovat až Wultha (Wulth-a), s významem divoký. Vývoj českého názvosloví pak určil změnu přípony -ja na -javá → *Velet-javá → Wlitaua/Vltava. Takto je to zaznamenáno v případě řeky Sázavy. Zde je kořenem Sat/Saz, protože tato řeka se odlišuje kalnou vodou na rozdíl od Vltavy, do které vtéká a usazováním bahna, tedy splavené půdy z okolní krajiny. K roku 1045 je zapsán tvar Zazoa (*Saz-ja) a po přeměně přípony -ja na -javá z toho *Saz-javá → Sázava2.
Otázkou je, zda germánští Markomané sídlící v České kotlině v prvních šesti stoletích n. l. vůbec řeku Vltavu znali. Na tzv. Ptolemaiově mapě z poloviny 2. stol. n. l., což je určení míst, pohoří a řek podle souřadnic v díle Geógrafiké hyfégesis je Vltava ještě považována za horní tok Labe a vlastní horní tok Labe je tedy přítokem, navíc nezmíněným. Dřívější Tacius ve spise Germania dokončeném roku 98 také umísťuje pramen Labe do země Hermundurů, kteří sídlili při horním toku Dunaje. Prokonzul v Pannonii Dio Cassius před rokem 229 však již zapsal: „Labe pramení ve Vandalských horách“, to je v Krkonoších3. Změna určení pramene Labe podle písemných zdrojů nastala až v poločase germánského osídlení Čech. Zde je možný dvojí výklad. Buď římská administrativa velmi dodatečně zaznamenala změnu způsobenou Germány, nebo to byli naopak Římané, kteří v době ustálení poměrů v oblasti po Markomanských válkách (165–180) stanovili, že pramen Labe je v Krkonoších. Druhá možnost se jeví jako pravděpodobnější, protože Germáni by spíše měli převzít hydronomii po předchozích Keltech. S administrativním narovnáním Labského toku do dnešní podoby byla zřejmě stanovena hranice další římské zájmové zóny směrem na severovýchod. Labe totiž volně kopíruje tehdejší římskou hranici na středním Dunaji a Rýnu. Takový přístup by se od Římanů dal celkem očekávat. Jak by se Římané vyrovnali s názvoslovím nově vzniklého přítoku Labe, čili Vltavou, zůstává nevyjasněné. Dá se však předpokládat, že i pro ně to byla Divoká řeka, a mohli použít jméno boha Vulkána (Vulkanus), sídlícího pod Etnou, obdoby řeckého boha Héfaista. Jeho jméno je jen kentumovým tvarem pro *Vult-an-us. Germáni tak vlastní název pro Vltavu vůbec nemuseli mít. Německý tvar Moldau, převzatý z češtiny je doložen až ve 13. století. S jistotou se toto rozhodnout nedá, ale jak si ukážeme, je možné také domácí přijetí změny až u Slovanů.
Porovnání průběhu Labe na tzv. Ptolemaiově mapě Velké Británie (vpravo – Albis Fluvius) s dnešním kartografickým znázorněním (vlevo – Elbe) ukazuje nejen na přesnost práce antických kartografů, ale i na poměrně častou záměnu Vltavy a horního toku Labe.
(Blažek Václav, Praha jazyková v Lutovský M. – Smejtek L. a kol.: Pravěká Praha, 2005.)
O jiných starověkých záměnách již nejsou zprávy, dá se tedy usoudit, že se jedná o změnu jedinou.
Za čirou spekulaci je dnes již možno považovat teorii, že německé Moldau vzniklo z Vltava disimilací V-V na M-V kvůli snazší výslovnosti. Archeologický výzkum určil oblasti pohřbů pod mohylami v jihozápadních, jižních a východních Čechách. Podle poznatků z al-Masúdího Zmínky o Slovanech plyne, že druhá osídlovací vlna v Čechách, spojená s mohylovými pohřby, si navíc přinesla i nářeční odlišnost, příznačnou pro východní Slovany. Dokládá to Bolee- (rus.více) ve jméně Boleslav, zřejmě i v B.s.klávič (*Bolesaklávič), pravděpodobném otci Drahomíry, matky knížete Boleslava I. Dále např. místní název Bolevec v Plzni4. Za pravděpodobnější je možno považovat starší názor, že Moldau pochází z mold-ava (mladá, divoká). Ten zcela souhlasí s uvedenou nářeční odlišností, neboť jinak se pro toky spíše používá jako jmenný základ bystrý. Druhou možností je vznik názvu z molot → molotok (rus. kladivo), mlat, mlátit apod., které bylo použito rovněž s významem divoký.
V této souvislosti je nutné připomenout řeku Mulda u severních Srbů (dnes Sasko). Stávající výklad předpokládá původ z mahlen (něm. mlýt), protože na řece se nalézalo množství mlýnů. Jenže již Dětmar z Merseburgu ve své kronice z let 1012–1018 uvádí tvary Muldau a Mulda. To znamená, že tak učinil v době, kdy oblast byla osídlena Slovany používajícími k mletí zrna ruční žernovy. Vodní mlýny tak nemohly dát základ k pojmenování této řeky. Zároveň je nutné vyloučit použití významu mladá (divoká) příznačném pro oblasti českých mohylových pohřbů. Spíše může název pocházet z die Mulde (něm. koryto, kotlina) a Slované jej převzali od zde dříve sídlících Germánů. V takovém případě by bylo také možné, že německý název Moldau pro Vltavu má stejný původ. Jenže pak je obtížně vysvětlitelný časový hiát mezi germánským osídlením Čech a uplatněním názvu až ve 13. století.
Je velmi zvláštní, že Bavoři převzali od svých sousedů v jižních Čechách jejich překlad Vltavy (*Divoká voda) v podobě Moldava → Moldau (*Divoká voda), který se postupně uplatnil v němčině, bez ohledu na to, že tvar Wultha/*Vьlta jim byl také znám. Vždyť se předpokládá, že Bavoři jsou z části příchozí Markomani ze země Baia tedy České kotliny a z toho i původ jejich jména Baiuwarii (lidé ze země Baia). Pokud by měli vlastní název pro Vltavu, přinesli by si ho sebou, a to skutečně v rekonstruované podobě *Wilthahwa. Z toho vyplývá, že pro Germány by měla být Vltava ještě horním tokem Labe a jejím prvním známým pojmenováním bylo až Wultha → *Vьltava → Vltava/Wlitaua. Změnu by tak Slované převzali od obchodníků vázaných na pozdně římské obyvatele v bývalých římských koloniích ve středním Podunají. V každém případě bychom se měli vzdát jedné z tzv. oficiálních teorií. Buď Bavoři nemají se zemí Baia nic společného, nebo Vltava s *With-ahwa. Spíše se dá přiklonit k druhé možnosti, a sice že Vltava může být až původním slovanským názvem, třeba navazujícím na nedochované latinské pojmenování. Zároveň i budeme-li pochybovat o ztotožnění Baiuwariů s příchozími z Boemie – České kotliny. Protokeltské etnikum v Bavorsku i Čechách mohlo považovat za svého boha (praotce) jménem Boi a jméno Baiuwariů a geografický název České kotliny mohly vzniknout nezávisle na sobě. I tak by germánské složka pozdějších Bavorů měla být středoevropská a měla by případný germánský název *Withahwa znát. Na druhou stranu ještě zůstává, že nejstaršímu zápisu Wultha je hláskově nejblíže gótské wulthas ,sláva‘, z čehož je staroanglické wuldor ,nádhera‘.
K původu názvu Malše se v knize Pomístní jména v Čechách uvádí: „Původní jméno řeky Malše bylo Malče, jak o tom svědčí doklady z 13.–15. století. Tato podoba vznikla přivlastňovací příponou -ja z osobního jména Malcha a znamenala Malchova (voda nebo řeka)“5.
Snad je to pouhé přehlédnutí, ale z *Malcha mohlo vzniknout pouze pozdější Malše (dle ch → š), ale starší Malče jen z *Malka (k → č). Podezřelý je lingvisty oblíbený výklad „původu názvu ze jména osobního“, přitom s tím, že osobní jméno je neobvyklé nebo je pochybné vysvětlení jeho uplatnění v názvu. Malše je v regionu poměrně významnou řekou, určitě nemohla mít vlastníka a ani nemohla být bez obecně přijímaného názvu do období dosídlení krajiny, aby mohla nějakým způsobem přijmout název až z osobního jména, například bohatého mlynáře.
Malše je na dolním toku téměř souběžně tekoucí řekou s Vltavou a jejich soutok je přímo v centru sídelní oblasti, dnes Českých Budějovicích. Potom by měl název vzniknout nejspíše ze vzájemného porovnání obou řek, tedy že Malše je proti Vltavě mělčím a malým tokem. Původ by byl v *Mialkja → *Malka → Malče podle polského miałka ,mělká'. Při zohlednění možnosti pojmenování druhou základní osídlovací vlnou s východoslovanskými nářečními odlišnostmi s významem ,malá' by mohlo být základem *malenkja, po přeměně -en- na nosouvku a její následné ztrátě → *Malkja → Malča/Malče → Malše. Při původu názvu od první osídlovací vlny bychom v takovém případě spíše mohli očekávat tvar *Menša → *Mša/Mše nebo *Malja → *Mala. Podobně i u názvu řeky Mže, dnes na dolním toku zvané Berounka podle města Berouna, pojmenovaného dle italského Verona. I Berounka je v porovnání s Vltavou u svého ústí menším tokem, takže zde by mohlo platit výše uvedené, že původní je *Menšja → *Mša/Mše → Mže. Zároveň je nepřehlédnutelný rozdíl mezi divokým kaňonem Vltavy výše proti proudu a meandrujícím zabahněným tokem Mže/Berounky. Kvůli významnosti Mže není možné vyloučit dřívější úvahy o původu už keltském s významem ,bahnitá‘ podle keltského mŏsā ,bahno‘.
Jak je zřejmé, u Malše se dá vyloučit uvedený obecně uznávaný výklad, ale jistota, zda název Malše má původ ve významu mělká nebo naopak malá, se těžko rozhoduje. (K druhé osídlovací vlně viz též závěr článku Doudlebové a druhá vlna osídlení.)
Jan Cinert
11. 7. 2010
(poslední úprava 23. 6. 2018)
1: Lutterer – Majtán – Šrámek: Slovník, 1982; Olivová-Nezbedová – Knappová – Malenínská – Matúšová: Pomístní jména v Čechách, 1995.
2: Lutterer – Majtán – Šrámek: Slovník, 1982; Olivová-Nezbedová – Knappová – Malenínská – Matúšová: Pomístní jména v Čechách, 1995.
3: Na tyto významné skutečnosti ohledně pramene Labe upozorňuje Blažek Václav: Praha jazyková v Lutovský M. – Smejtek L. a kol.: Pravěká Praha, 2005.
4: Cinert Jan: Bylo to jinak, 2008.
5: Lutterer – Majtán – Šrámek: Slovník, 1982; Olivová-Nezbedová – Knappová – Malenínská – Matúšová: Pomístní jména v Čechách, 1995, podle Lutterer – Majtán – Šrámek: Slovník, 1982.
