Thunna a Common – nejstarší zobrazení
Všichni jsou zvyklí na tvary jmen Tunna a Gommon u legendárních vrahů kněžny Ludmily. Proto je potřeba hned vysvětlit, že v názvu článku se nejedná o překlepy. Thunna a Common [čti Komon] jsou tvary z Bödecké legendy sepsané v 1. třetině 12. století, jež se dochovala v přepisu z poloviny 15. století. Žel, tento originál byl zničen za 2. světové války a zbyly jen fotokopie. Přepis zveřejnil pouze Václav Chaloupecký v roce 1939. Jedná se tedy o nejstarší dosažitelné tvary jmen bratrů. Změna je patrná v nejstarším dochovaném úryvku ze zmíněné legendy zvaném podle počátečního slova Subtrahente zapsaném v 2. polovině 12. století. Nachází se v Rajhradském breviáři a v něm jsou jména Tunna a Gommon. Ve Svatojiřském breviáři z konce 12. až počátku 13. století jsou v témže úryvku a dalším zvaném Recordatus také tvary Tunna a Gommon. Znění Tunna a Gommon jsou podle toho pozdější a jejich obecné používání v současnosti je podle tzv. Kristiánovy legendy a víry v její dataci do konce 10. století. Potvrzením pro původní znění Common [Komon] jsou staročeské tvary zapsané tzv. Dalimilem na počátku 14. století – Tuň a Komoň.
Nedílnou součástí opakovaných líbivých výkladů předkládaných většinové společnosti (popkulturních) je tvrzení, že legendární vrazi kněžny Ludmily byli vikingové. Takové nepravdivé hypotézy si často začínají žít svým vlastním životem, jsou obohacovány a tím jsou jejich výsledné podoby už příkladným pohádkařením. Tak se stalo nedávno v jedné přednášce J. Izdného (https://www.youtube.com/watch?v=bmAFSzuwI5w, v čase 1:12:30), jenž prohlásil, že tzv. Bojovník z III. nádvoří, pohřbený před vznikem Prahy a v mládí žijící dáleji na severozápadě od České kotliny, byl viking a zároveň je představitelný jako otec či děd legendárních postav Tuny a Gomona (Komona), také údajných vikingů. Mimochodem, pokud byl Bojovník pohřben nejpozději v roce 874 a dožil se zjištěných 50–55 let, tak by v roce 928 (i 921) se jednalo spíše o pravnuky, při generační obměně asi 25 let. V takovém případě už nemohli bratři mít stále údajná severská jména, měli by již slovanská. Nejznámějším případem jsou kyjevští Rurikovci: kníže Rurik, jeho syn Igor a jeho strýc Oleg, ale vnuk už slovansky Svjatoslav.
Bylo již rozpoznáno, že údajné zavraždění křesťanské mučednice kněžny Ludmily v Tetíně je jen starý mýtus o blížencích Světlo-Stín, ale obráceně. Například blíženci Alóovci jménem Ótos a Efialtos na podzim pronásledovali bohyni Artemidu. Ta mezi nimi proběhla v podobě laně, Blíženci po ní zároveň hodili oštěpy, a tím se vzájemně usmrtili.
Na pozdějším reliéfu se vzájemně zabíjejí kyji podle eposu Mahábhárata.
V ludmilské legendě to bylo použito obráceně. Bratři Tuna a Komon nejprve správně pronásledovali kněžnu Ludmilu a 16. září (podle juliánského kalendáře den před podzimní rovnodenností) ji dostihli v Tetíně. Jenže, byla potřeba vytvořit křesťanskou mučednici, a tak nezpůsobila Ludmila vzájemnou smrt mýtických Blíženců, ale naopak oni zardousili ji. Je zcela vyloučeno, aby Tuna a Komon byli historickými postavami, navíc vikingy, nějak zatoulanými do Prahy.
Neoddělitelní blíženci Světlo-Stín byli nejprve zobrazováni totožně, ale kolem přelomu letopočtu pod vlivem mithraismu se začali výtvarně odlišovat podle svých základních podstat. Světlo byl světlejší, případně s pochodní zvednutou nahoru, Stín byl protikladně tmavší či s pochodní skloněnou dolu.
Tvůrci iluminací ve středověkých rukopisech si byli velmi dobře vědomi, že údajné legendární zavraždění kněžny Ludmily je vymyšleno podle starého mýtu. Proto ještě v nejstarším dochovaném podání, totiž v druhé části Corpus officium datované do 14. století (NKPVI G 3a, fol. 67v), jsou Tuna a Komon zobrazeni příznačně jako Blíženci. Vlevo je stínový Tuna s hlavou zakrytou/zastíněnou kapucí a vpravo světlý Komon s odkrytou/osvětlenou hlavou. Ti co tvrdí, že zde jsou zobrazeni „drsní válečníci“ vikingové, musí být obdařeni velmi bujnou fantazií.
Podobně v latinském překladu Kroniky tzv. Dalimila z 30. let 14. století na následujícím obrázku. Povšimněte si též, že kněžna Ludmila je na iluminacích také otočena tváří k blíženeckému Světlu, jako na harappské pečeti a khmérském reliéfu.
V trochu pozdější Velislavově bibli z doby kolem roku 1340 jsou Blíženci v novější podobě. Světlo je mladý a bezvousý, zatímco Stín starší a s vousy vyjadřujícími jeho stínovost/zakrytost namísto kapuce. Návaznost na pozdně římskou tradici je též zřejmá ze správné stranovosti. Stejně jako na úvodních obrázcích je Světlo vlevo, při pohledu na jih správně na východě jako úsvit, Stín na západě jako soumrak. Přitom natočení kněžny Ludmily doprava bylo ponecháno, takže zde je chybně tváří ke Stínu. Správnost původního natočení ke Světlu lze porovnat s Nartským eposem. V něm se herojka Dzerassa před úmrtím Blíženců stala manželkou Světla Achsartaga.
Podobně i římský bůh Janus se dvěma tvářemi podlehl stejnému vývoji jako Blíženci. Byl totiž jejich zjednoosobněním jako už předtím sumerský bůh Isimu. V římské době měl Janus shodné mladistvé tváře, později byl zobrazován s jednou mladistvou a druhou starší s výraznějším vousem.
Výše uvedená vyobrazení jasně dokládají, že rozšířené tvrzení o vikinzích s údajně severskými jmény je novodobou popkulturní fantazií nezodpovědně předkládanou důvěřivým lidem.
1 – Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda, 2012, str. 119–120.
Jan Cinert
1. 1. 2022
Poslední úprava 8. 1. 2023
